Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

P A N O V N Í C I      Č E C H

A

M O R A V Y
   
   

  

Slovanské knížectví (Sámova říše 623 – 658)
    

Historicky doložený panovník
   

Sámo 623 / 624 – 658 / 659 + (Fr. Palacký uvádí + 662).
    V Rukopise královédvorském má jméno Záboj (Sámo = Zámo, Zábo). Bývá ztotožňován s praotcem Čechem, Přemyslem Oráčem nebo knížetem Krokem (pravděpodobně Kelt). Přemyslovy lýčené střevíce a torna, uložené na Vyšehradě, byly kupecké. Jméno Sámo je zkrácené ze jména Samuel, nebo samovládce (vládl sám).
     Francký kupec, podle některých historiků židovský kupec, Samuel zvaný Mohučský. Sjednotil Slovany a vyhnal Avary z Evropy. Ve Fredegarově kronice o dějinách Franků je v 48. kapitole tento zápis: „Ve čtyřicátém roce panování Chlotara shromáždil muž jménem Sámo – natione Francos (původem Frank) z kraje senonského (dnes Sens u Paříže) – větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Ti, když viděli jeho schopnost v bojích s Avary, volí si ho za krále a on jim šťastně kraloval 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné.“ Národností Frank byli označováni všichni obyvatelé Franckého království.
    Jeho sídelním hradištěm byl Vogatisburg, kde v roce 631 porazil franckého krále Dagoberta I. O umístění hradu Vogatisburgu se badatelé a historikové dohadují a umísťují ho na Moravu, k Ústí nad Labem, do jižních Čech, nebo na Šumavu. Výzkum z roku 2009 ho umístil na hradiště Rubín u Žatce.
    Sámova říše byl svaz slovanských kmenů. Svazek se pravděpodobně rozpadl přirozeným způsobem, když pominulo avarské a francké nebezpečí. Kmeny se oddělily a vyvíjely se samostatně. 
    Vzhledem k tomu, že kníže Sámo byl pohan, mohl mít žen tolik, kolik jich uživil. V jeho případě to bylo dvanáct manželek, s kterými měl Sámo 37 dětí (22 synů, 15 dcer). Žádný z jeho 22 synů se neujal otcovy říše a ta se po jeho smrti rozpadla.
    Květa, jedna z jeho manželek. Sestra slovanského pěvce Slavoje, který se sám nazýval Nik (z knihy Eduarda Štorcha Hrdina Nik).

Podle kronikáře Petra Ransana (1428-1492) a Tomáše Pěšiny z Čechorodu (1629-1680, kronika 1677) vládla na Moravě legendární knížata:

----- Moravod (Moravan, Marut) 680 – 700
    údajně Sámův syn. Podle něho dostala země své jméno.

----- Vladuc 700 – 720
    syn Moravodův (podle Gelasia Dobnera), vnuk knížete Sáma, který se usídlil v Panonii.

----- Suanthos 720 – 760
    Suatben. Moravodův nebo Sámův syn. Ten po prohře s Avary odešel z Panonie za Dunaj a založil moravské město Veligrad (Velehrad), odkud vládl.

----- Samoslav 760 – 796
    Syn Suathose. Nejdříve byl spojencem Avarů a s králem Pipinem napadl v r. 757 Čechy (Boheim). V dalších bojích ho porazil Karel I. Veliký. Samoslav se dal později pokřtít a byl pohřben na Velehradě.

----- Hormidor 796-811
    Samoslavův syn, který definitivně porazil Avary.

---- Mojmar (Mojmír I.) 811-830
    Syn Hormidora. Měl tři syny: Mojmir I. (II.), Boso-Hosdius a Ljudevít (Ludvík). Někteří historikové usuzují, že nejstarší syn Mojmara (Mojmíra I.) byl Pribina, který se stal knížetem v Nitranském knížectví.

 

 

Historicky doložení panovníci 

 

Nitranské knížectví (Slovanské knížectví 840 – 876)

dnes část Slovenska
   

Blatenské knížectví (Slovanské knížectví 840 – 876)

dnes část Maďarska

 

Pribina 825 – 833 / 860 + 
     Priwina, Privinna. Jeho jméno znamená prvorozený, první syn. V roce 833 ho vyhnal kníže Mojmír I. z Nitry. Pribina utekl ke správci východní francké marky Ratbodovi a byl v roce 837 pokřtěn v kostele sv. Martina v Traismaueri: "V této době přišel jakýsi Pribina, který byl vyhnán knížetem Moravanů Mojmírem, přes Dunaj k Ratbodovi. Ten ho ihned představil našemu panu králi Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v chrámě sv. Martina v místě zvaném Traismauer, totiž v dvorci náležejícím k stolici solnohradské."
    Po krátké době vznikl mezi Ratbodem a Pribinou spor. Pribina odešel s rodinou do Bulharska a do Chorvatska k vévodovi Ratimírovi, proti kterému Ratbod vypravil vojenskou výpravu. Pribina utekl k vévodovi Salachovi za Sávou. Salacho ho smířil s Radbodem. V roce 842 dostal Pribina od Ludvíka II. Němce jako dar Dolní Panonii u řeky Zaly (dnes Zalavár) u Blatenského jereza (Balaton).
    Pribina dal postavit nový hrad Mosaburg zvaný Blatnograd. "Když se však mezitím naskytla jakási příležitost, tu na prosbu věrných zmíněného krále propůjčil král Pribinovi jako beneficium jistou část dolní Panonie kolem řeky, která se nazývá Sála. On se tam tehdy usídlil a začal budovat v jakémsi bažinatém háji řeky Sály pevnost a shromažďovat ze všech stran lid a velmi se v oné zemi množit. ... Když pak zbudoval zmíněnou pevnost, postavil uvnitř nejprve kostel, který arcibiskup Liupram, když v té krajině zastával horlivě kněžský úřad a přišel do onoho hradu, vysvětil ke cti svaté bohorodičky Marie, a to v roce 850. (Kronika Obrácení Bavorů a Korutanců na víru)".
     Arcibiskup Liupram pozval do Blatnohradu umělce a stavitele ze Solnohradu (Salzburgu) a Pribina dal postavit nový kostel, který se stal největším v tehdejší střední a východní Evropě. Pribina zemřel v boji mezi Rostislavem a Karolmanem. Knížetem v Blatnohradu se stal jeho syn Kocel.
    Manželka neznámého jména z Bavorska.

Kocel 833 – 876 +
    v historických listinách je zapsán jako Kocelj, Gozil, Chozil, Chezilo, Chezul. Od roku 861 blatenský kníže. Syn Pribiny. Na svém území měl 30 kostelů pod správou salcburského arcibiskupa.
     V roce 867 šli přes území Panonie z Moravy do Říma soluňští bratři sv. Konstantin (Cyril) a Metoděj. Kocel je přijal a s nimi i slovanskou liturgii. Oni založili v Blatnohradě církevní školu, kde přijali 50 žáků. Kocel chtěl založit samostatnou panonskou diecézi a po smrti sv. Cyrila požádal papeže Hadriána II. o vlastního biskupa. Papež vysvětil sv. Metoděje na arcibiskupa moravsko-panonského se sídlem v Sirmiu (dnes Sremska Mitrovica, Srbsko). V roce 876 napadli Panonii Chorvati a kníže Kocel padl v boji. Kníže Svatopluk I. porazil Chorvaty a Panonii přičlenil k moravskému knížectví.

 

Moravské knížectví (Velká Morava 825 – 840)

 

 Mojmírovci

 

Mojmír I. (II.) 830 – 846 +
    Syn Mojmara (Mojmíra I.), podle některých historiků byl potomkem perských bojovníků. Označení Moravanů názvem Margi, kterým byli nazýváni i staří Turkmenci a Peršané. Pod jeho pravomoc spadaly Čechy, Slezsko a Lužice (Sasko v Německu). Mojmír I. se dal pokřtít pasovským biskupem Urolfem (bp. 804-806). Nadřazenost Mojmíra uznával kníže Pribina, který vládl Nitransku (Slovensko). V r. 833 byl Pribina vyhnán a usadil se v Panonii. Z Nitrianska se stalo údělné knížectví. Vládcem Panonie (Maďarska) byl Pribinův syn kníže Kocel (+ 874/876). 

Rostislav (sv.) 846 – 870 +
    Rastislav, Rastic. Syn Mojmírova bratra Bosa-Hosdia (synovec Mojmíra), podle některých historiků i syn Mojmíra I. (II.). Podle výzkumů ve 21. století měl s manželkou Miloslavou dva syny: Bořivoj (český kníže a bratranec knížete Svatopluka) a Gorazd – Učeň (kněz a biskup, nástupce sv. Metoděje). Dcera Sventozizna (Svantožizňa). Rostislav měl dva bratry: Bogislav (Bohuslav, *, +?), Slavomír (+ 880/885).
    Rostislav byl na moravský královský stolec dosazen východofranckým králem Ludvíkem II. Němcem. V roce 850 přerušil Rostislav styky s Franky a vyhnal francké křesťanské kněze. V roce 855 vpadl na Moravu král Ludvík, ale jeho útok byl odražen. Moravští vojáci ho vyhnali až za Dunaj. Rostislav se v roce 858 přidal ke správci východní marky (Rakousko) Karlomanovi, synu Ludvíka II. Němce a spolu s ním zaútočil proti Ludvíkovi a jeho spojencům, ke kterým patřil i blatenský kníže Pribina. Rostislav sesadil Pribinu. Ten byl zabit v boji. Na knížecí stolec posadil Pribinova syna Kocela. Karloman byl v další bitvě poražen otcem Ludvíkem a musel se podrobit. V roce 860 byl raněn mrtvicí pasovský biskup Hartwig a franští (němečtí) kněží nevěděli co mají dělat.
      V roce 861 poslal Rostislav posly k papeži Mikuláši I. se žádostí o učitele a biskupa křesťanské víry ve srozumitelném jazyce. Papež slovanské učitele a kněze neměl, proto Rostislav napsal žádost císaři Michalovi III. do Byzance. Císař poslal na Moravu velmi významné učence, slovanské věrozvěsty sv. Cyrila (Konstantina) a Metoděje, kteří přišli v r. 863. "Když pak dorazili na Moravu (Konstantin a Metoděj), přijal je Rostislav i lid jeho s velikou úctou, shromáždil učedníky a svěřil (jim) je na učení. Brzy pak byl přeložen veškerý církevní řád a naučil je jitřním hodinkám, nešporám a kompletáři i obřadům mešním. I otevřely se podle slov prorokových uši hluchých, aby uslyšely slova knih a jazyk koktavých zjasněl. Bůh pak se nad tím velice zaradoval a ďábel byl zahanben." (Život Konstantina). 
      V roce 864 Ludvík Němec opět napadl Moravu. Rostislav se bránil na hradě Dowina (Děvín), ale byl nucen uznat podřízenost Francké říši a pozvat latinské (francké) kněze. Obě liturgie žily vedle sebe. V roce 869 opět vpadl na Moravu Ludvík Němec, ale byl odražen.
      107. papež Hadrián II. vysvětil sv. Metoděje za moravsko-panonského biskupa a založil diecézi nezávislou na východofranské říši. V roce 867 ustanovil Rostislav nitranským knížetem a svým spoluvládcem synovce Svatopluka, který se spojil s Ludvíkem Němcem. Rostislav ho za to chtěl zabít na hostině. V roce 870 Rostislav uvězněn Svatoplukem a vydán franckému králi Ludvíku II., který ho nejdříve odsoudil k smrti, ale pak ho dal oslepit. Odsoudil ho na doživotí a uvěznil ho v klášteře sv. Jimrama (Emerama) v Řezně, kde Rostislav zemřel.
      V r. 1987 byl Rostislav svatořečen ruskou pravoslavnou církví v Moskvě. 29.10.1994 svatořečen slovenskou pravoslavnou církví v Prešově, 30.10.1994 byl Rostislav svatořečen českou pravoslavnou církví v Brně. Svátek 19. 4., v pravoslavném kalendáři 28.10. 
     Miloslava, dcera charvátského knížete Gostomysla ve východních Čechách (nejednalo se o území Chorvatů v Dalmácii). Její bratr byl poustevník sv. Ivan Český (historik L. Havlík 1996).

Svatopluk I. Velkomoravský (867) 870 – 894 +
   Svatopluk I. Veliký (Sventopolk, Svatopulk, Sventiepulk, Zuentibold, Zwentibald, Zuentibolch), * asi 830, + 9. 3. 894, syn knížete Bogislava, synovec Rostislava. Švagr a strýc, starší bratr nebo bratranec českého knížete Bořivoje.
      Od roku 867 spoluvládce knížete Rostislava a údělný kníže v Nitře. Podle  slovenských historiků (Milan Stanislav Ďurica * 1925, Dušan Kováč *1942) začal Svatopluk I. používat titul krále po převzetí vlády na Moravě a v roce 885 dostal od 111. papeže Štěpána VI. (V.) královskou korunu a titul krále. V Kosmově kronice je zápis: "Suatopluc rex Moraviae" (Svatopluk, král Moravanů). Fuldské anály, 894: "regnum Suentibaldi" (království Svatopluka). Ve starochorvatském Dukljanském letopise psaném v glagolském jazyce je zápis o tom, že: "papežský legát Dominik, vyslaný od papeže Štěpána V. korunoval v roce 885 Svatopluka podle římského ceremoniálu. Svatopluk byl pomazán podle obřadu římských králů a nosil na hlavě korunu. V listu papeže Štěpána VI. (V.) z roku 885: "Svatoplvci regis Sclavori" (Svatoplukovi, králi Slovanů), jedinému a nejdražšímu synu) zakazuje při bohoslužbách slovanský jazyk a nařizuje latinu. Oslovení "jediný a nejdražší synu" používali papežové vůči králům a císařům.
     V roce 894 píše arabský cestovatel Abú Alí ibn Rusta, že Slované mají království, kterému vládne Svatopluk král králů - rais ar ruasá. Perský učenec Gardizí píše, že na Moravě vládne král - malik, který nosí na hlavě korunu.
      Legendu o třech prutech Svatoplukových napsal byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (*905, vláda 913-959) v knize De administrando imperio (O správě říše) o sousedních zemích Byzance. Legenda vypravuje o králi Svatoplukovi a jeho třech synech, kterým na smrtelné posteli předal svazek tří prutů a vyzval je ke svornosti. Svatoplukovi synové žili v míru pouze 1 rok.
     Svatoplukovou druhou manželkou se stala jeho vlastní sestřenice a Bořivojova sestra Sventožizňa. S ní měl tři syny: Mojmír II., Svatopluk II. (údělný kníže v Nitře), Predslav (Preslav), který si u Dunaje postavil hrad Pressburg (Preslavův hrad, Prešpurk, dnes Bratislava). Je možné, že Mojmír II. i Svatopluk II. byli synové 1. manželky Svatopluka a Preslav byl synem 2. Svatoplukovy manželky Sventozizny. Historikové se tak domnívají podle textu Cividalského evangelia, kde jsou zapsána společně tato tři jména: "Sventiepulc, Sventozizna, Predeslavs". Někteří historikové ztotožňují prince Predslava se sv. Ivanem Českým.
     Název osady Presalauspurc se objevuje poprvé v roce 907: Brezalauspurc – Preslawaspurch = Preslavův hrad. – Pressburg, Brezeburg, Breziburg, Bresburg, slovensky: Prešporok, česky: Prešpurk, latinsky: Posonium (řec. Istropolis = Dunajské město), maďarsky: Poszony. Jméno Preslav bylo později zkomoleno na Breslav, Braslav. Z toho mylně v 18. století odvodil Pavel Josef Šafařík jméno českého knížete Břetislava – Bracislav (nářečně bracia = bratia) – Břetislavovo město. Vysvětlení komunistických dějepisců v letech 1950 – 1989: Bratislava = Bratia sláva (sláva bratrů ruského národa, který osvobodil Bratislavu 4. 4.1945).
    Po Rostislavově smrti si Svatopluk dělal nárok na vládu na Moravě. Byl uvězněn králem Karolmanem II. Francouzským, který pověřil vládou nad Moravskou říší franské markrabí Viléma (Wilhelm II.) a Engelšalka. Proti nim vypuklo na Velké Moravě povstání, které vedl kněz Slavomír. Ten se stal v roce 871, po dobu Svatoplukova věznění, panovníkem na Moravě.
     Karolman poslal v roce 871 vojsko, které bylo poraženo. Na druhý vpád postavil do čela franckého vojska knížete Svatopluka. Ten opustil Franky, tajně se setkal se Slavomírem a přidal se k Moravanům. Postavil se do jejich čela a Franky porazil.
     Ve Fuldských análech je tento zápis: "Svatopluk, Rostislavův synovec, obviněný u Karolmana ze zrady, byl uvržen do žaláře. Moravští Slované se domnívali, že kníže Svatopluk zahynul a zvolili si za panovníka jeho příbuzného, kněze jménem Slavomír. Tomu pohrozili smrtí, pokud nepřijme vládu. Souhlasil a pustil se do boje proti Karolmanovým vévodům Engelšalkovi a Vilémovi. Ti však pobili mnoho jeho vojáků a zahnali ho na útěk. Mezitím Svatopluk, protože mu nikdo nedokázal zločiny, z kterých ho obvinili, byl Karolmanem propuštěn. Slíbil, že porazí Slavomíra, když mu Karolman dovolí návrat do vlasti. Podle slovanského zvyku hned porušil slib a svoji přísahu. Vešel do Rostislavova hradu a spojil se se Slavomírem. Nic netušící Bavory napadl s velkým vojskem v jejich táboře, mnohé zajal a ostatní všechny pobil. Všechna radost Bavorů z předcházejících vítězství se změnila v smutek a nářek." Po převzetí vlády od Slavomíra se stal panovníkem Moravy i Nitry. V roce 874 byl Karolman donucen podepsat Forchheimský mír.
    Bavorský kronikář Turmair nazval Svatopluka "Magnus" = Veliký.
    Po smrti knížete Kocela v roce 876 se Svatopluk zmocnil Panonie. V roce 885 vyhnal na popud nitranského biskupa Wichinga z Moravy žáky sv. Cyrila a Metoděje (sv. Gorazda a údajně až 200 kněží) a přiklonil se k německé misii. Po smrti českého knížete Bořivoje (+ 889) obsadil Svatopluk Čechy a prosazoval nárok na český trůn. Jeho nárok potvrdil v roce 890 král Arnulf, ale v roce 892 napadl Svatopluka se svým vojskem. Svatopluk útok odrazil. Ke konci své vlády vyhnal nitranského biskupa Wichinga, nástupce sv. Metoděje.
    Kronikář Kosmas napsal: "Svatopluk, král Moravský, vzdal se vlády, odešel v roce 894 k poustevníkům do kláštera (sv. Hypolita) pod Zoborem (u Nitry). Zabil koně, zahrabal meč, oblékl roucho a řekl kdo je až den před smrtí." Nepoznán od mnichů dožil svůj život.
    Zápis ve Fuldských letopisech: "Zemřel král Svatopluk, vévoda Moravanů, nádoba věrolomnosti. Dychtil po lidské krvi, vybízel poddané, aby byli nepřáteli sousedů." Kronikář Reginus z Prümu napsal v roce 894: "Mortuus est Zuentibold, rex Marahensium Sclavorum" (Zemřel Svatopluk, král moravských Slovanů), muž nejváženější." O Svatoplukově pobytu a jeho smrti v klášteře napsal Saský letopisec i český kronikář Dalimil.
    Podle Dukljanské kroniky (kapitola 9.) zemřel kníže Svatopluk 17. března (podle dnešního kalendáře 9. 3., Duklja dnes v Černé Hoře).
    Jeho syn Svatopluk II. dal tělo otce převézt na Moravu a pohřbít na Velehradě (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště nebo Sady-Uherské Hradiště). V Sadech v roce 1959 odkryli archeologové v boční kapli u kostela Panny Marie hrob se zachovalou rakví, ve které byla kostra bojovníka - velmože, muže vysokého 175 cm a zemřelého asi ve věku 45-50 let, pravděpodobně krále Svatopluka. Ostatky zkoumal v letech 1983 - 1985 antropolog MUDr. Emanuel Vlček, který objevil podobnost této lebky s lebkami knížete Bořivoje, Spytihněva, Vratislava a sv. Václava. Svatopluk i Bořivoj měli krevní skupinu B a oba měli kornoutovitý sluchovod. svatopluk.jpgNa stěně kaple je freska s tváří muže - Svatopluk?
     Podle některých historiků Svatopluk I. okupoval už v roce 882 Čechy a po smrti českého knížete Bořivoje se v letech 888/890 – 894 ujal vlády v Čechách a přičlenil je k Velké Moravě. Podle jiných údajů vládl za českou kněžnu sv. Ludmilu jako regent za nezletilého Spytihněva, kterému však nechtěl předat vládu. V roce 890 ho za panovníka Čech uznal východofranský král (896-899 římský císař) Arnulf Korutanský (850-899), syn Karlomana. Arnulfovu synovi Sventiboldovi byl Svatopluk za kmotra u křtu.
      Původní Velehrad - Veligrad - pravděpodobně Sady nebo Staré Město. Současný Velehrad byl postaven na bažinách v roce 1205 za Vladislava Jindřicha.
1. neznámá manželka 
2. Sventozizna (Svantožizňa, 9. století), dcera knížete Rostislava, sestřenice svého manžela Svatopluka.
3. Adelaida, dcera západofranckého krále Karolmana II., sestra císaře Arnulfa, sňatek 876.

Slavomír  870 – 871, 880/885 +
     lat. Sclajamarus, Spytimír. Syn knížete Boso-Hosdia, možná Mojmíra I. a mladší bratr knížete Rostislava. Kněz vysvěcený bavorskými misionáři, později žák sv. Metoděje. Někteří badatelé ho mylně ztotožňují s Predslavem, třetím synem knížete a krále Svatopluka. Spoluvládce v Nitře.
     Po Svatoplukově uvěznění se stal panovníkem. Svatopluk byl pro nedostatek důkazů propuštěn a slíbil Karolmanovi, že porazí Slavomíra. Po příchodu na Moravu se setkal se Slavomírem a porazil Bavory. V boji zahynuli oba Karolmanovi markrabí Vilém II. a Engelšalk.
     Po porážce Bavorů se Slavomír vzdal vlády, stal se žákem sv. Metoděje a věnoval se duchovní službě. Po roce 871 se neobjevují o knězi Slavomírovi žádné zmínky. 

Mojmír II. 894 – 907 +
    syn Svatopluka I. Moravského. Bratr Mojmíra II. Svatopluk II. se stal údělným knížetem v Nitře (Slovensko) a vyhlásil bratru Mojmírovi válku. Češi toho využili a zbavili se moravského protektorátu. V r. 894 Čechy získaly samostatnost.

Svatopluk II. , mladší syn Svatopluka I. se stal údělným knížetem v Nitře a na několik roků oficiálním spoluvládcem Moravy.
     V roce 906 – 907 nájezdy uherských nomádů (maďarské kmeny) vyvrátily Moravu a Moravské knížectví zaniklo.

Podle nepotvrzené tradice existovalo knížectví Velké Moravy jako vazal Uherské říše s údajnými vládci:

----- Mojmír III. 907 – 918

----- Svatopluk III. 918 – 924

----- Oleg (Olgus) 925 – 945, pravděpodobně knížecí princ z Kyjevské Rusi.

---------------------------------------------------------------------------------------------

TRIBUT PACIS

    Slovanské kmeny v Čechách se zavázaly platit roční poplatek za mír (tribut pacis) 120 volů a 500 hřiven stříbra už v r. 806. Poplatky odváděly do císařské pokladny Karla I. Velikého. Poplatek Češi přestali platit v 836 - 840 za Karlova syna Ludvíka I. Pobožného (* 778, 814 – 840). Král Arnulf požadoval tento poplatek za ochranu v r. 896 od knížete Spytihněva, ale ten poplatek odmítl. Původně tento poplatek platili Němci Maďarům do Uher.
    Otec národa František Palacký tento poplatek mylně připsal svatému knížeti Václavovi ! ! ! Odpůrci svatováclavské úcty tím dokazovali podřízenost sv. Václava německé říši. V r. 1993 tento nepravdivý údaj Františka Palackého historikové vyvrátili.
    V roce 872 táhlo francké vojsko proti Velké Moravě a kdesi u Vltavy v Čechách porazilo těchto pět slovanských knížat: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav a Gorivej (Bořivoj). Po vítězství nad těmito knížaty odtáhli franští vojáci do své země.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA