Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

P A N O V N Í C I      Č E C H

A

M O R A V Y

 

lev.jpg

 

 

České království (1204 - 1918)

 

29) Přemysl Otakar I. 1197 – 1230 +
     3. český král. Opět na trůnu. * 1150/1155, + 15.12.1230. Přemysl žil ve vyhnanství, kde se jeho 1. manželkou stala Adléta Míšeňská, s ní měl 4 děti: Vratislav (1180 – 1225?), MarkétaDrahomíra (Dagmar dánská královna, * 1186 Praha, + 24.5.1213 Ribe, vdaná 1205, manžel Valdemar II. Vítězný), Božislava Přemyslovna (1197-1230?), Hedvika (1199-1230?, abatyše).
       Přemyslův nevlastní bratr Bedřich ho poslal na Moravu, kde se utkal s knížetem Konrádem Otou. Za několik let Konrád zemřel. Další bitvu svedl Přemysl se synem Soběslava II. Václavem. Přemysl se stal knížetem, ale na trůn usedl biskup Jindřich Břetislav a Přemysl musel i s rodinou utéci do ciziny.
     Po smrti Jindřicha Břetislava dosadili čeští páni na trůn Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha, který předal trůn Přemyslovi. Ten si chtěl vzít uherskou princeznu Konstancii a tak v roce 1199 vyhnal syna Vratislava i manželku Adlétu (důvod blízký příbuzenský vztah) s dcerami a oženil se podruhé. Adléta našla azyl u příbuzných v Míšni.
       2. manželka Konstancie Uherská (Maďarka). Dcera uherského krále Bély III. a Anežky z Chatillonu, sestra uherského krále Ondřeje II. Spolu měli 9 dětí: Vratislav (1200-1201), Jitka Přemyslovna (Judita + 1230, manžel Bernard Korutanský + 1256, z této linie je rod Sponheimů), Anna Lehnická (Přemyslovna, Vratislavská, Česká, * 1204, +1265, provdána do Vratislavi za Jindřicha II. Pobožného, + 1241, syna sv. Hedviky, z této linie jsou slezští Piastovci). Václav I. (1205-1253, dědic trůnu), Vladislav (* 1207, + 18. 2.1227), Přemysl (* 1209, + 1239, manželka Markéta Meránská, dcera Oty Meránského), oba markrabí moravští, Anežka (*+ 1208), BlaženaVilemína Česká (poustevnice a léčitelka, * 1210, + 24. 8.1281 Milán v Itálii), sv. Anežka Česká (Pražská, Přemyslovna, * 20. 1.1211, + 2. 3.1282), zasnoubena 1212 Konrádu Kadeřavému (Slezskému, 1196-1214), 1214 Boleslavu Slezskému (bratr Konráda), 1220 Jindřichu VII. Štaufskému (syn císaře Fridricha/Bedřicha II.), 1228 anglickému králi Jindřichu III. a 1233 císaři Fridrichovi/Bedřichovi II. Štaufskému. 
       Po smrti císaře Jindřicha VI. (+1197) si na římský trůn dělalo nárok několik šlechticů. Přemysl Otakar I. toho využil a za peníze přebíhal z jedné strany na druhou a podpořil ve sporu o římský císařský trůn Filipa Švábského (z rodu Štaufů, +1208) proti Otovi IV. Brunšvickému (z rodu Welfů).
     Filip udělil Přemyslovi královskou hodnost. 15.8.1198 byl jako třetí český král korunován v Mohuči arcibiskupem tarantaským (Taranto v jižní Itálii, arcibiskup mohučský byl na pouti ve Svaté zemi). V r. 1203 podpořil Přemysl Otakar krále Otu IV. a Filip udělil Čechy v léno Děpoltovi z Děpolticů a ještě napadl Přemyslova strýce a spojence Hermana Durynského, kterému přišel mu na pomoc i Ota IV. Brunšvický. Po vítězném boji roku 1203 si Přemysl I. dal korunu potvrdit Otou IV. Brunšvickým (podle císaře Oty byl od roku 1202 Přemysl zvaný jménem Otakar). Papež Inocenc III. pověřil svého legáta kardinála Guida (Quido) z Praenesta, aby Přemysla u Merseburgu 24. 8.1203 korunoval na prvního dědičného českého krále. 177. papež Inocenc III. přijal a uznal Čechy jako křesťanské království. Papežská bula 15.4.1204 potvrdila privilegium Oty IV. a bulou z 19. 4.1204 potvrdil papež dědičnost české královské koruny: „císař Otta IV. potvrdil a ustanovil, a my uznáváme a potvrzujeme, že český panovník Přemysl a jeho nástupci dostali královský titul na věčné časy a svobodu království českého v římské říši. Nově ustanovený král ať je korunován ve svém království v biskupské katedrále, která už od příště bude chrámem korunovačním. Pro Tvou oddanost Tě nadále chceme považovat za krále a nazývat králem.
      Papežský legát kardinál Guido (Quido) slavnostně korunoval Přemysla Otakara I. na českého krále v basilice sv. Víta na Pražském hradě korunou darovanou od papeže Inocence III. Král Přemysl Otakar I. je jediný panovník Českého království, který byl třikrát potvrzen a dvakrát korunován jako český král.
      Přemysl Otakar I. podpořil na podzim 1204 protivníka krále (císaře) Oty IV., římského a sicilského krále (Bedřicha) Fridricha II. Štaufského (král od r.1215, císař 1220-1250). Král Fridrich II. potvrdil v Basileji právo na dědičnost české královské koruny (17. panovník Vratislav II., 26. Vladislav II.) dokumentem, který je známý jako Zlatá bula sicilská vydaná 26. 9.1212: „...Proto my knížeti českému Otakarovi odznak důstojnosti, totiž čelenku (korunu) jsme nosit povolili a jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme. Království české jemu a skrze něho všem jeho nástupcům navěky propůjčujeme...“ (Zlatá bula sicilská).
       Zlatá bula sicilská je, podle některých historiků, důležitý dokument v české historii, který určil hranice Českého království (i dnešní České republiky) a zařadil naší zemi mezi civilizované státy v Evropě. Občas se na tuto listinu zapomnělo a jindy se na ni odvolávalo. Čerpal z ní Karel IV. ve 14. století i čeští vlastenci v 19. století.
     V r. 1213 zrušil Přemysl Otakar I. neuznávaný stařešinský (seniorátní) řád (15. panovník Břetislav I.) a ustanovil primogenituru (nástupnictví prvorozeného syna).
     Přemysl Otakar I. zemřel na Pražském hradě a je pohřben v katedrále sv. Víta.
     Jeho první syn Vratislav bojoval jako námezdní bojovník v Německu a v Itálii. V roce 1212 mu císař Ota IV. Brunšvický udělil Čechy v léno. Byl to demonstrativní akt bez reálné šance na korunu. V roce 1225 se o Vratislavovi objevuje poslední zmínka, jeho další osudy nejsou známy.
      Přemyslova dcera Markéta DrahomíraDagmar patří mezi významné české princezny (viz Doubravka a Anna Anglická, Česká). Vyrůstala na míšeňském dvoře u svého strýce, kam přišli vyslanci dánského krále Valdemara II. se žádostí o ruku princezny Markéty. V roce 1205 se Adléta vrátila do Prahy, kde pokračovala jednání o sňatku. Zemřela při porodu druhého syna a je pohřbena v kostele sv. Benedikta v Ringstedu. O princezně Dagmar se v Dánsku zpívá tato píseň: "Dagmar přišla do Dánska, plesá Dánsko věrně, Dánům svojím příchodem vzala daně, berně. Svatá panna přijela z mocné české země." V jejím hrobě byl v roce 1683 nalezen byzantský křížek z 10. století, který dostala od matky. Repliky tohoto Dagmařina křížku dostávají dánské dívky od rodičů.
    Adléta Míšeňská (* 1160, + 2.2.1211 Míšeň), 1. manželka, dcera míšeňského markraběte Oty, zvaného Bohatý a Hedviky Braniborské. V letech 1199-1204, 1205-1211 žila u bratra v Míšni.
  Konstancie Uherská (* 17. 2.1180/1 Ostřihom, + 6.12.1240 Předklášteří), 2. manželka, dcera uherského krále Bély III. a antiochijské princezny Anežky z Chatillonu, sestra uherských králů Imricha a Ondřeje II. Její předkové pocházeli z Byzance a Kyjevské Rusi. Sňatek s Přemyslem v roce 1199. Konstancie byla pohřbena v klášteře Porta coeli v Tišnově u Brna.

32) Václav I. Jednooký 1230 – 1253 +
       * 1205, + 22/23. 9.1253 Počáply – Králův Dvůr. Syn Přemysla I. a Konstancie Uherské, bratr sv. Anežky. Manželka Kunhuta Štaufská. Měli 5 dětí: Vladislav Český (1227-1247), Anežka (1228-1268, manžel Jindřich Jasný, markrabě míšeňský + 1288), Božena Česká (Beatrix, Beatrice Přemyslovna 1230-1270, manžel markrabě Ota III. Braniborský Míšeňský, + 1267), Přemysl Otakar II. (1233-1278), dcera neznámého jména (1235-1248).
       Václav I. rád zpíval a recitoval verše. V roce 1216 uznán za dědice českého trůnu, korunován na českého krále 1228. Vlády se ujal po smrti svého otce Přemysla Otakara I. Za své nejbližší rádkyně měl svou matku Konstancii a sestru Anežku (1211-1282, blahořečena 1874, svatořečena 1989). Založil Staré Město pražské, Stříbro, Olomouc a Brno. Do Čech zval Židy a Němce. Zastavil postup Tatarů do Evropy.
     Na rozdíl od svého otce se nevěnoval tolik vládnutí, ale více lovu. Na jednom loveckém dobrodružství přišel o oko, když se poranil o větev stromu, z toho vznikl jeho přídomek. Kronikář František Pražský napsal: "Jednoho dne, když v lese pronásledoval zvěř, byl větví stromu těžce raněn do oka. Lékaři a chirurgové ho chtěli ošetřit, nařízli oko, aby mohli větvičku vyjmout a tím byl král zbaven vidění na to oko. " Kronikář Dalimil napsal: "Oko ztratil při štvanici, víc než doma býval v háji, jezdil křivoklátským krajem a o Prahu neměl zájem."
     V r. 1246 se nejstarší Václavův syn Vladislav oženil s rakouskou vévodkyní Gertrudou z Babenberku, ale za několik měsíců zemřel. Král Václav I. nezajistil vliv na rakouské dědictví a to vyvolalo nespokojenost domácí šlechty, kterou vedl mladší syn Přemysl Otakar II. toho šlechtici prohlásili 31.7.1247 za mladšího krále.
      Král Václav, opuštěn většinou šlechty, odjel do Míšně. Jeho stoupenci se uchýlili do města Most. Na jaře 1248 Most Přemysl přepadl se svým vojskem a byl poražen. Václav se vrátil do Čech a začal obnovovat pořádek. Se svými vojáky přepadl na začátku srpna 1249 Pražský hrad a patnáctiletý Přemysl musel kapitulovat. Byl svým otcem Václavem zajat a uvězněn na hradě Přimda. Teta sv. Anežka (1211-1282) vyprosila Přemyslovi propuštění a aby zabránila další válce, pozvala nezávisle oba znesvářené krále k sobě do kláštera na František. Tam je 15. 8.1249 uzavřela bez jídla do cely a rozhodla, že je propustí, až se oba dva spolu domluví. Přemysl se pokořil před otcem a po dohodě s ním se stal spoluvládcem. Po této dohodě se konala mše a hostina. Kronikář napsal: " Král ozdoben korunou, v ruce držel jablko a žezlo a vešel do kostela, aby slyšel slavnou mši svatou. Po jejím skončení přistoupilo se k hodům. Poslal král pro svého syna a pány, kteří byli s ním a jednali o obnovení pořádku v zemi. Syn přišel k otci a poddal se mu a za všechny pány, kteří krále urazili se přimlouval." Král Václav dal odbojné pány popravit a Přemysla jmenoval markrabětem moravským.
       Václav I. zemřel na svém dvoře ve vsi Počáply, které byly po jeho smrti přejmenované na Králův dvůr (u Berouna). Pohřben v Anežském klášteře na Františku v kapli Panny Marie.
    Kunhuta Štaufská (Švábská), * 1200, + 13. 9.1248, dcera římského krále Filipa Švábského a byzantské princezny Ireny. Vnučka Fridricha Barbarossy, druhý děda byl byzantský císař Izák II. Angelos. Sňatek s Václavem I. 1228. Pohřbena v Anežském klášteře na Františku v kapli Panny Marie. 

33) Přemysl Otakar II.  1253 – 1278 +
     král Železný a zlatý, * 1233 Městec Králové (Praha), + 26. 8.1278 Suché Kruty (Dürnkrut v Rakousku). V Městci Králové je na radnici pamětní deska s textem o jeho narození. Syn Václava I. a Kunhuty Štaufské, synovec sv. Anežky České. Zvolen jako protikrál 31. 7.1247 v 15 letech v chrámu sv. Víta.
      1. manželka Markéta Babenberská (+ 1267), římská královna. Sňatek 48 leté nevěsty s 19 letým Přemyslem 11.2.1252 v Hainburgu, manželství bylo bezdětné, proto se s ní roku 1261 rozvedl. 2. manželka haličská kněžna Kunhuta Uherská (+ 1285, její 2. manžel Záviš z Falkenštejna), vychovávaná na uherském dvoře svého děda krále Bély IV. (Vojtěcha IV.), vnučka sv. Michala Černigovského, dcera ruského knížete Rostislava Michailoviče a uherské princezny Anny. Svatba se uskutečnila 25.10.1261 v Prešpurku (Bratislava).
      Měli 4 děti: Kunhuta Přemyslovna (* 1265, manž. Boleslav kníže Mazovský, od r. 1302 abatyše u sv. Jiří na Hradě, + 27.11.1321), Anežka Přemyslovna (* 1269, + 1296, manžel Rudolf II. Habsburský, Švábský, Rakouský, *1270, + 10. 5.1290, jejich syn Jan Parricida 1290-1313/vrah, který zabil svého strýce římského krále Albrechta I., syn římského krále Rudolfa I. 1218-1291), Václav II. (1271-1305), Markéta Přemyslovna (* +1270).
      S dvorní dámou z fraucimoru své manželky rakouskou šlechtičnou Anežkou z Kuenringu (zv. Palceřík, * 1255, +1318) měl 4 levobočky: Mikuláš I. Opavský (1254-1318), z této linie pokračovali opavští Přemyslovci. Anežka (1260-1290?, manžel Bavor II. ze Strakonic), Eliška (1261-1300?, manžel Oldřich z Drnholce a z Vartenberka, 2. manžel Jindřich V. z Kuenringu +1281/bratranec Anežky, 3. manžel Vikart z Polné), dcera neznámého jména (manžel Vacek z Kravař). S nejmenovanou milenkou měl Přemysl Otakar dalšího levobočka: Jan (+ 26. 8.1296, vyšehradský probošt, kancléř Václava II.).
  premysl-otakar-ii.-z-kostela-panny-marie-na-louzi.jpgNástěnný obraz „mladého krále“, který představuje Přemysla Otakara II. (někde bývá uveden Václav I.). Obraz byl namalován ve významném kostele Panny Marie na Louži (Mariánské náměstí), dnes v Muzeu hl. města Prahy.
   Po smrti bratra Vladislava byl v roce 1251 rakouskou šlechtou zvolen v 19 letech za vévodu, s podmínkou svatby s 48 letou Markétou, poslední Babenberkovnou. Sňatek se uskutečnil 12.2.1252 na hradě Hainburgu. Markéta byla neplodná, ale vinu sváděla na manžela. Když se to Přemysl dozvěděl, řekl jí: "Dej mi jednu ze svých dívek a do roka poznáš, zda jsem neplodný. Ona souhlasila a dala mu Anežku, dceru pána z Kuenringu. S ní měl 4 děti. A tak hana neplodnosti byla připsána manželce." (Přibík Pulkava). Manželství bylo oficiálně rozvedeno na základě nezrušeného slibu čistoty, který Markéta dala v roce 1243. Rozvedli se a Markéta se svým fraucimorem odjela 18.10.1261 z Pražského hradu. S ní odjela i dvorní dáma Anežka zvaná Palceřík, o které nejsou další zprávy.
       Přemysl Otakar II. se chtěl stát polským králem a neúspěšně dobýval Polsko 14.12.1254 – 6. 2.1255. Došlo k jednání o česko-polském spojenectví s polským králem Boleslavem V. Stydlivým a byla uzavřena mírová smlouva.
       V r. 1255 založil město Královec (Königsberg, Kaliningrad v Rusku). V roce 1260 zvítězil v bitvě u Kressenbrunu nad uherským králem Bélou IV. Zde se vyznamenal Boreš z Riesenburka (Rýzmburk, dnes Osek), který ukořistil vůz uherského krále Bély. V pokladnici se mimo jiné cennosti nacházel relikviář s prstem sv. Jana  Křtitele (Boreš z Rýzmburka, 1226-1277, byl za jeho otce Václava I. nejvyšším maršálkem Českého království. Po vzbouření proti Přemyslovi popraven). Po této bitvě dostal od Uhrů přízvisko král železný a zlatý - mocný a bohatý. Mírovou smlovu potvrdil Přemysl Otakar II. sňatkem s Bélovou vnučkou Kunhutou, kterou si vzal 25.10.1261 v Bratislavě.
     25.12.1261 byl korunován na českého krále. Pro České království získal v r. 1261 rakouské Štýrsko, 1266 Chebsko (do roku 1276). Od francouzského krále sv. Ludvíka dostal trn z Kristovy trnové koruny a v roce 1263 pro tuto relikvii nechal postavit v jižních Čechách u Českého Krumlova klášter Sancta Spinea Corona (Svatá trnová koruna, později přejmenován Zlatá Koruna).
       29.11.1267 – 16. 2.1268 opět dobýval Polsko, Litvu a Prusko, 1269 rakouské Korutany a Kraňsko. Přemysl Otakar II. byl velice obratný. Díky sňatkům a diplomacii dosáhlo České království největšího rozmachu. Nemanželského syna Mikuláše jmenoval vévodou opavským. Pro svoji prvorozenou dceru Kunhutu si od římského krále Richarda Cornwalského vyžádal dědické právo na českou korunu. Narozením mužského dědice Václava II. její právo zaniklo. Chtěl povýšit olomoucké biskupství na arcibiskupství a udělit ho jako léno polskému králi, aby byl podřízen králi českému. Plán zamítl 184. papež Kliment IV.
       Během svého života Přemysl Otakar II. založil 50 měst. V roce 1270 připojil ke svému království i Furlánsko (dnes v Itálii, hranice se Slovinskem) = Forum Iulii. Původně lombardské (langobardské) království s městem Pordenone na Jadranu.
       Nový uherský král Štěpán V. (1240-1272), syn Bély IV., strýc Přemyslovy manželky Kunhuty, nedodržel dohody svého otce Bély a vpadl do Rakouska. Oba panovníci v roce 1270 uzavřeli v Prešpurku (Bratislava) mírovou smlouvu na dva roky. Štěpán V. opět smlouvu porušil a podnikl do Rakouska svůj vpád. Přemysl ho porazil a obsadil Devín, Stupavu, Pezinok, Svätý Jur a Nitru. Další mírová smlouva byla podepsána 2.6.1271 v Bratislavě. V roce 1273 vypověděl Štěpán novou válku, kterou vyhrál český král Přemysl Otakar a obsadil jihovýchodní Slovensko. V letech 1273 - 1276 byla v Bratislavě česká posádka.
     Přemysl v r. 1274 bojoval proti římskému králi Rudolfu I. Habsburskému (Habichtsburg = Jestřábí hrad ve švýcarském Aargau), kterému se musel podrobit a vzdal se v jeho prospěch alpských zemí a Chebska. Rudolf I. Habsburský byl tchán jeho dcery Anežky. V roce 1275 byla na říšském sněmu v Augšpurku na Přemysla uvalena říšská klatba (acht). 24.6.1276 na krále uvalil další klatba (aberacht) papež Řehoř X., a vyzval k povstání poddaných šlechticů a ztrátou vlastnictví. 26.11.1276 se Přemysl podrobil Rudolfovi a oba králové se ve Vídni smířili. V nepřítomnosti krále proti němu povstali Vítkovci.
       V r. 1278 se Přemysl Otakar II. odhodlal k odvetě proti římskému králi Rudolfovi I. Habsburskému. V bitvě u Suchých Krut na Moravském poli (Dürnkrut u Vídně v Rakousku) bojovalo 55 000 českých vojáků a bitva trvala 3 hodiny. Přemysl Otakar II. vítězil a nepřítele hnal do rozvodněné Moravy. Do zad mu vpadla část habsburských vojáků a byl zrazen českými pány pod vedením pánů z Rýzmburka (dnes Osek u Teplic v Čechách). Páni z Rýzmburka byli příbuzní pánů z Vítkovic. Podle tradice to měli být Vítkovci, vedeni Závišem z Falkenštejna, toto tvrzení není pravdivé. V bitvě král Přemysl Otakar II. podlehl Rudolfovu synovi, svému zeti Rudolfovi II. Švábskému (Rakouskému).
       Přemysl Otakar II. zemřel v pátek na den sv. Rufa 26. 8.1278. Protože byl v klatbě, nesměl být pohřben. Tělo bylo nabalzamováno a vnitřnosti uloženy v kostele sv. Jiří ve Vídni. Za 5 měsíců byla rakev převezena do Znojma, kde byly ostatky pohřbeny v minoritském kostele Panny Marie. Roku 1296 převezen do Prahy a uložen v Anežském klášteře na Františku. V roce 1297 pohřben v basilice sv. Víta na Hradě.
     Jeho syn Václav II. mu dal do hrobu pozlacené stříbrné pohřební korunovační klenoty: koruna, jablko, žezlo. Na koruně je nápis: „+HEC SVNT OSSA OTAKARI INCLITI REGIS BOHEMIAE QVINTI.“ (toto jsou kosti Otakara vznešeného krále českého pátého). Křížek před jménem znamenal zemřelého. Nápis má malou chybu ve jménu Otakar: latinsky OTACARI.
     V roce 1373 dal Karel IV. ostatky svého pradědečka Přemysla Otakara přenést do nového hrobu v katedrále sv. Víta. Do hrobu byla vložena olověná destička: HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTACARVS REX BOHEMIE ET AVSTRIE STIRIE CARINTHIE DVX MARCHIO MORAVIE ET DOMINVS PORTVS NAONIS FILIVS WENCESLAI REGIVS.“ (zde leží Přemysl zvaný Otakar, král český a rakouský, štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán Pordenone, syn Václava krále). Pordenone u Benátek = Portus Naone (brána, přístav řeky Naone). V roce 1976 byl jeho hrob otevřen a zkoumán. Při tomto zkoumání byly v hrobě nalezeny pohřební pozlacené stříbrné korunovační klenoty.
    Markéta Babenberská (* 1204/5, + 1266/7), 1. manželka, dcera rakouského vévody Leopolda VI. a Teodory. Římská královna, vdova po římském králi Jindřichu VII. Štaufskému, (který byl původně zasnouben se sv. Anežkou Českou). Markétě bylo 48 let a Přemysl měl 19 roků, když si bral Markétu. Svatba se konala 11.2.1252 v kapli sv. Pankráce na hradě Hainburgu nad Dunajem (10 km od Bratislavy). Hrad Hainburg byl Markétiným sídlem od roku 1248.
    Kunhuta UherskáHaličskáMačevská (* 1245 Kyjev, + 9. 9.1285 Praha), 2. manželka, dcera ruského knížete Rostislava Michailoviče a uherské princezny Anny Uherské. Vnučka uherského krále Bély IV. (Vojtěch IV.) a vnučka sv. Michala Černigovského. Dětství prožila v Mačvě (Srbsko), kde byl její otec Rostislav bánem (guvernérem). Sňatek 1224. Po manželově smrti odešla do Hradce nad Moravicí. V roce 1281 si tajně vzala opavského purkrabího Záviše z Falkenštejna (+24.8.1290 u Hluboké). Jejich syn byl Jan z Falkenštejna zvaný Ješek.
    Anežka z Kuenringu zv. Palceřík, šlechtična, s kterou měl Pčřemysl Otakar II. syna Mikuláše I. Opavského a tři dcery.
    Mikuláš I. Opavský (*1255, + 25.7.1318) nemanželský syn Přemysla Otakara II. a jeho milenky Anežky z hornorakouského rodu Kueringů. Nevlastní bratr Václava II. Zakladatel vedlejší linie opavských Přemyslovců. Posledním opavským Přemyslovcem byl kníže Ratibořska Valentin Hrbatý (+ 1521).
    Podle papežské buly Alexandra IV. z roku 1260 uznal Přemysl Otakar za svého syna Mikuláše I. Dědická práva se nevztahovala na český trůn. Mikuláš vyrůstal na pražském dvoře a otce doprovázel na jeho výpravách. Jeho majetkem byl i dnešní Faustův dům na Karlově náměstí v Praze. V roce 1269 mu otec daroval opavskou provincii a Morava byla rozdělena na tři úděly. Mikuláš měl titul: dominus terrae Opaviae et fillius Ottacari regis Boemiae (pán země Opavské a syn Otakara krále Českého).
    V roce 1273 ho otec pasoval na rytíře. V bitvě na Moravském poli v roce 1278 bojoval vedle svého otce krále Přemysla Otakara II., byl zajat a odveden do Uher. V roce 1281 byl Mikuláš po zaplacení výkupného propuštěn a vrátil se na Opavsko. Na Opavském Hradci (dnes Hradec nad Moravicí) se mezitím usídlila královna vdova Kunhuta Uherská (+1285) s manželem Závišem z Falkenštejna, kterého jmenovala purkrabím. Po Mikulášově návratu museli Opavu opustit. 8.2.1285 se Mikuláš I. v Chebu oženil s Adelaidou Habsburskou, neteří římského krále Rudolfa I. Habsburského, který porazil jeho otce na Moravském poli (1278). Do českých dějin zasáhl Mikuláš Opavský 24.8.1290, kdy dal na rozkaz krále Václava II. popravit před hradem Hluboká Vítkovce Záviše z Falkenštejna.
    Po korunovaci Václava II. polským králem, se stal Mikuláš Václavovým zástupcem, maršálkem království Českého (1293), krakovským hejtmanem (1295) a polským místokrálem „capitanus regni Poloniae“ (hlavou království polského od roku 1300).
    Po zavraždění Václava III. v roce 1306 v Olomouci se proti Mikulášovi vzbouřili opavští páni a vyhnali ho. Mikuláš odjel do Brna, kde dal znovu postavit kostel sv. Janů. V tomto kostele byl 26.7.1318 pohřben. Podle zápisu v kronice byl Mikuláš: dosti jsa chud na statky, velmi bohat na ctnosti.
      Před jeho smrtí převzal jeho syn Mikuláš II. opět opavské knížectví. V roce 1307 se stal Mikuláš II. diplomatem Jana Lucemburského a později i Karla IV. Za své služby dostal ratibořské knížectví v roce 1338.

Poslední opavský Přemyslovec:
      Valentin zv. Hrbatý (*1485, +13.11.1521 Ratiboř). Otec Jan V., matka Magdalena Opolská. Valentin měl starší bratry Jana VI. (+1506) a Mikuláše VII. (+ 1506) a mladší sestru Magdalenu. Podle kronikáře byl kníže Valentin známý „velkou vznešeností, moudrostí a čistotou mravů“. Zůstal svobodný.
      Zemřel na svém hradě Ratiboři ve Slezsku. Pohřben v klášterním kostele Svatého Ducha. Nad jeho rakví byl zlomen meč na znamení, že jeho rod vymřel. Zlomený meč byl objeven v roce 1997 při průzkumu hrobky. Po jeho smrti přešlo Ratibořské knížectví na jeho strýce polského Piastovce Jana II. Dobrého (bratr Valentinovy matky Magdaleny Opolské).

---- Ota V. der Lange 1278 – 1283 (Ota Dlouhý, Otto III./V. Braniborský 1246-1299), markrabě v Braniborech, bratranec Václava II. a jeho poručník. Regent, syn Boženy Přemyslovny, sestry Přemysla Otakara II.

34) Václav II. 1283 – 1305 +  
       * 27. 9.1271, + 18./21. 6.1305, syn Přemysla II. Otakara. 1. manželka Jitka (Guta-Dobrá) Habsburská, spolu měli 10 dětí: Přemysl Otakar III. (*+ 1288, půl roku), Václav III. (1289-1306), Anežka Přemyslovna (Václavovo dvojče, 6.10.1289-15.8.1296, zasnoubena ve 3 letech s Ruprechtem Nasavským, sňatek 9.8.1296), Anna Přemyslovna (1290-1313, manžel Jindřich Korutanský + 1335), Eliška Přemyslovna (Alžběta, 1292-1330, manžel Jan Lucemburský), Jitka (Judita, Guta, 1293-1294), Jan (* + 1294, zemřel po porodu), Jan (1295-1296), Markéta Přemyslovna (*21.2.1296 Královice-Praha, + 8.2.1322 Hradec Králové, manžel Boleslav III. Lehnický * 1291, + 1352), Guta (druhá dcera stejného jména, *+ 1297, zemřela při porodu). 2. manželka Eliška Rejčka (Alžběta Richenza, Ryksa). Svatba s Eliškou Rejčkou 26. 5.1303. Dcera Anežka Přemyslovna (*15.6.1305, + 1337, manžel Jindřich Javorský + 1345).
       Král Václav II. měl několik levobočků. Nejznámějšího z nich měl s Anežkou: Jan Volek (*1290, + 27.9.1351, 20. olomoucký biskup v letech 1334 – 1351). O Janově matce Anežce je známé pouze její jméno.
      Václav II. se od svého dětství bál bouřky a koček. Při zamňoukání kočky dostal záchvat a při pohledu na kočku omdlel. Při bouřce utekl do malé kaple, kde měl pocit ochrany před blesky a hromy.
       V letech 1279 – 1283 byl vězněn svým bratrancem Otou V. Braniborským na Bezdězu (z toho několik let v Braniborech bez matky). Ve 12 letech byl propuštěn za veliké výkupné, které zaplatili čeští páni.
       Václav II. se ujal vlády pod vedením Vítkovce Záviše z Falkenštejna. Matce Kunhutě dal Václav v r. 1283 oficiální svolení ke sňatku se Závišem, který vládl jako regent a jeho poručník v letech 1283 – 1288. Po Kunhutině smrti 9. 9.1287 odjel Záviš z Prahy, protože byl osočován královnou Gutou Habsburskou, že chystá spiknutí proti králi. Královna Guta ho dala pronásledovat velitelem stráží Haimanem (Hayman, Hajman, Heinman, Heriman, Jindřich = Hynek Krušina II. = Hynek) z Lichtenburka (Lichnice u Chrudimi). Hajman byl Závišův vnuk (syn jeho dcery a Hynka Krušiny I.). Na cestě našel Záviš azyl v klášteře v Opatovicích nad Labem (klášter zničen husity v roce 1421). Pak pokračoval přes Moravu do Uher, kde se znovu oženil a vzal si uherskou princeznu Alžbětu. V roce 1289 chtěl pozvat krále Václava II. na křtiny syna a král ho dal zatknout. 
       V květnu 1290 přijel švagr krále Václava II. vévoda Rudolf II. Švábský (Rakouský) a přemožitel jeho otce Přemysla Otakara II. do Prahy řešit politickou situaci po zatčení Záviše z Falkenštejna. Na Hradě náhle onemocněl a zemřel ve 20 letech. Pohřben v katedrále sv. Víta.
       Nevlastní bratr krále Mikuláš I. Opavský dal vodit Záviše ke hradům Vítkovců a pod pohrůžkou jeho popravy vyžadoval kapitulaci. Závišův bratr Vítek z Krumlova odmítl a hrad Hlubokou nevydal. Mikuláš dal Záviše před hradem 24. 8.1290 popravit plknem (= sekera). Pověst, že byl Záviš z Falkenštejna popraven zaostřeným prknem, vznikla z neznalosti staročeštiny, kde slovo „plkno“, znamená popravčí sekyra (flanderská) se širokým ostřím. Postupným přepisováním události se slovo „plkno“ změnilo na prkno.
       V roce 1291 obsadil král část území Saska (Pirna se stříbrnými doly), připojil Chebsko, Moravu a Krakovsko (r. 999) opět k Čechám, získal území Opole, Velkopolska a Malopolska. Na českého krále korunován 2. 6.1297. V srpnu 1300 byl korunován v Hnězdně na polského krále. V r. 1300 dal razit pražské groše, které se staly nejhodnotnějším měnou Evropy. Zemřel v domě zlatníka Konráda U zvonu vedle pražského Klementina. Jeho královskou korunu dal do zástavy Jan Lucemburský (vykoupenou korunu věnoval Krel IV. na bustu sv. Karla I. Velikého do Cách). 
    Jitka (Guta) Habsburská (* 13. 3.1271 Rheinfelden /Rýnská pole, + 18. 6.1297 Praha), 1. manželka, dcera římského krále Rudolfa I. Habsburského a Gertrudy z Hohenbergu. Byla tetou českého krále Rudolfa I. Habsburského zvaného Kaše. Nepocházela z přemyslovského rodu a jejím předkem nebyla sv. Ludmila. Sňatek (zásnuby) s Václavem II. v roce 1279 v Jihlavě. Svatba 24. 1.1285 v Chebu. Svatbou s Václavem se stala českou královnou. Do Prahy přijela až v roce 1287. Do té doby ji otec držel doma v Německu, protože nechtěl, aby dcera žila na hříšném pražském dvoře. Nelíbil se mu nelegitimní život ovdovělé královny Kunhuty se Závišem z Falkenštejna. Královna byla nemocná od předposledního porodu v roce 1296. Její zdravotní stav se zhoršil po Václavově a její slavnostní korunovaci a po smrti dcery Guty.
    Zemřela v šestinedělí dva týdny po korunovaci. Pohřbena v katedrále sv. Víta v Praze.
    Eliška Rejčka (Alžběta Richenza, Ryksa, * 1. 9.1286 Poznaň, + 18.10.1335 Brno), 2. manželka, dcera Přemysla II. Velkopolského (*14.10.1257, + 8.2.1296) a jeho druhé manželky Rixy (Ryksa, Rikissa, Richenza, * 1273, + 1293) Švédské. V roce 1291 byla zasnoubena s Otou Braniborským. Elišce bylo 6 let. Vychovávala ji teta Anna (otcova sestra), abatyše kláštera cisterciaček v Owińskách u Poznaně. Za rok se její otec stal polským králem a v roce 1296 byl zavražděn.
       Po otcově smrti si Elišku vzala do péče její macecha Markéta Braniborská. Její bratr Ota Braniborský byl Eliščin snoubenec, ale v mladém věku zemřel. V roce 1298 se s ní oženil český král Václav II. Dal ji pod ochranu své tety Gryfiny, vdovy po Lešku Černém (kníže krakovský), která pobývala na statku v Budyni u Prahy. Elišce bylo 12 let. Král byl o 17 let starší. Měl 5 dětí.
       Sňatkem s Václavem II. se Eliška Rejčka stala macechou Václava III., Anny, Elišky Přemyslovny a Markéty. Nejstarší Václav byl o 3 roky, Anna o 4, Eliška o 6 a Markéta o 10 let mladší než jejich macecha. Mezi Eliškou Rejčkou a Václavovou dcerou Eliškou docházelo ke sporům až do konce života. 
     Královnou se stala až za 3 roky. Václav po sňatku odjel do Polska na vojenskou výpravu. Manželka byla dána na výchovu ke králově tetě. Přijala jméno podle světice Alžběty (Elišky), ale lidé ji nazývali Rejčkou. Po smrti Václava II. si ji vzal za manželku Rudolf Habsburský. 2. manžel Elišky Rejčky Rudolf I. Habsburský zv. král Kaše, +3.7.1307). Rudolf byl spořivý a střídmý. Za 8 měsíců po svatbě zemřel na úplavici. Rudolf ve své závěti zdvojnásobil vdovské věno, které měla Rejčka po Václavovi.
    I když přišla o královský trůn, zůstalo jí pět věrných bohatých měst – Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec Králové.  V září 1307 v přestrojení uprchla do kláštera na Zderaze a odtud do Kutné Hory. Její města otevřela brány Habsburkům a ona odešla do kláštera ve Vídni. Po volbě Jindřicha Korutanského se mohla vrátit do Čech a vládnout svým městům.
    Do roku 1318 bydlela v Hradci Králové (podle ní dostal jméno Králové), kde dala postavit kostel Svatého Ducha (od r. 1664 biskupská katedrála). Obyvatelé města si ji tak oblíbili, že jí říkali hradecká královna. Město se původně jmenovalo Červený Hradec.
    Rejčka se ve svých 22 letech seznámila s Jindřichem z Lipé. V roce 1316 Rejčka zasnoubila svoji dceru Anežku s polským vévodou Jindřichem Javorským. Provedla to bez souhlasu královny Elišky Přemyslovny, kterou si tím znepřátelila ještě víc.
    V roce 1318 se přestěhovala do Brna k zemskému hejtmanovi Jindřichovi z Lipé (+ 1329), kterého si vzala. Oba jsou pohřbeni v basilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně.

35) Václav III. (Ladislav V.) 1305 – 1306 + 
     * 6.10. 1289, + 4. 8.1306 zavražděn v Olomouci, syn Václava II. a Guty Habsburské. Poslední Přemyslovec. Český, polský a uherský král. Mluvil česky, latinsky, německy a uhersky. Zasnouben v r. 1298 s uherskou princeznou Alžbětou (dcera krále Ondřeje III. Arpádovce). Ve 12 letech byl v Budapešti na den sv. Rufa 26. 8.1301 korunován svatoštěpánskou korunou  jako Ladislav V. Odmítl se oženit s princeznou Alžbětou a uherského trůnu se vzdal v r. 1304. V 16 letech se ujal vlády jako český a polský král od r. 1305. Jeho manželkou se 5.10.1305 stala Polka Viola Alžběta Těšínská. Brali se z lásky. Manželství bylo bezdětné. S neznámou milenkou měl Václav III. nemanželskou dceru: Alžběta (*1304 Praha, + 1347, abatyše benediktinek v Pustiměři u Vyškova).
    Zbraslavský kronikář napsal o králi Václavovi, že v opilosti rozdával královský majetek svým milcům a byl velmi rozmařilý. Ve střízlivém stavu chtěl, aby mu statky vrátili. Neměl rád české pány. Stavěl si na stůl hliněné hrníčky a rozbíjel je. Představoval si, že rozbíjí hlavy svých "přátel (milců)". Podnikl vojenské tažení do Polska proti odbojnému polskému knížeti Vladislavu I. Lokýtkovi, který si dělal nárok na polskou korunu, vyvolal povstání a v březnu 1306 přepadl (český) Krakov, kde zaútočil na hrad Wawel a dobyl ho. A to i přesto, že 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni příměří s "plnomocníky českého krále", které mělo trvat do svátku sv. archanděla Michaela (29.9.).
     V srpnu 1306 se vydal do Polska na vojenskou výpravu, na kterou si vzal zlatý kříž Václava II. i korunovační klenoty. Výpravu podnikl proti králi Lokietkovi. Na cestě se zastavili v Olomouci. Na děkanství, kde po obědě odpočíval na terase, ho probodl najatý vrah třemi ranami do hrudi. Vraha se nepodařilo zjistit, protože domnělého vraha ubila stráž k smrti. Jako vrah bývá uváděn Durynk (Němec) Konrád z Botenštejna nebo z Mulhova. Stráže ho viděli s nožem: "Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap." (Zbraslavská kronika).
       Král Václav III. se dožil nejnižšího věku z panujících českých panovníků. Kronikář Petr Žitavský napsal, že: "král se nebál ani Boha, ani lidí." Štýrský kronikář Otakar zapsal: "Ti, kdo krále měli střežit, tasili meče." Českým pánům se nelíbilo, že se král chová autoritativně a vybrali dva atentátníky, aby krále při poledním odpočinku probodli. Takto otevřeně to zapsal i český kronikář Beneš Krabice z Veitmile. Na smrti krále Václava mohl mít zájem polský král Lokýtek, římský král Albrecht Habsburský a také rod Vítkovců.
       Po 436 letech (od r. 870) vymřel Václavem III. po meči rod Přemyslovců. Václav byl pohřben v kryptě katedrály sv. Václava v Olomouci. V roce 1326 ho dal král Jan Lucemburský a královna Eliška převézt do Prahy, kde mu uspořádali velkolepý královský pohřeb (další byl až za 72 let - Karel IV.) a byl uložen na Zbraslavi. V roce 1420 jeho hrob zničili opilí husité, kteří zapálili zbraslavský klášter.
       Neoficiálním posledním přemyslovským potomkem byl jeho nevlastní bratr Jan Volek (+ 1351), 20. olomoucký biskup a kancléř království. Posledním prokázaným potomkem Přemyslovců byla nemanželská dcera Václava III. abatyše Alžběta (+ 1347 v Pustiměři u Vyškova). Klášter benediktinek v Pustiměři byl jediný ženský klášter této řehole na Moravě (1340-1588 zrušen).
       Ve skutečnosti Václav III. vládl velice rozumně a jeho vláda mohla být pro české království velice užitečná.
    Viola Alžběta Těšínská (* 1290, + 21. 9.1317), dcera chudého těšínského a osvětimského vévody Měška Těšínského, vnučka Vladislava I. Opolského a neteř Vladislava Lokýtka. 5.10.1305 se v Brně vdala z lásky za Václava III. V r. 1316 provdána za Petra I. z Rožmberka. Pohřbena v klášteře cisterciáků ve Vyšším Brodě.

36) Jindřich Korutanský 1306
       * 1265, + 4. 4.1335, syn Merharda II. a Alžběty Bavorské. Manželka Anna Přemyslovna (sestra Václava III.). Jeho sestra Alžběta byla manželkou římského krále Albrechta I. Panovník bez autority. Na trůn se dostal v r. 1306 sňatkem s Annou Přemyslovnou, jak o tom rozhodl český sněm. Sňatek byl politický. Jindřichovy statky měly připadnout po jeho smrti Přemyslovcům. Za dva týdny ho z trůnu vyhnal synovec Rudolf Habsburský. Jindřich i Anna tajně utekli do Korutan.
    Anna Přemyslovna (*15.10.1290, + 3. 9.1313), dcera Václava II. a Jitky Habsburské.

37) Rudolf I. Habsburský 1306 – 1307 +
      zvaný Král Kaše. * 1281, + 4. 7.1307 Horažďovice. Rakouský vévoda Rudolf III. 1. Habsburk na českém trůnu. Syn římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry Jindřicha Korutanského. Jeho děda  Rudolf (IV.) I. Habsburský (1218-1291) byl římský král, jeho strýc Rudolf II. Švábský (Rakouský Habsburský, 1270-1290, manželka Anežka Přemyslovna) byl zeť Přemysla Otakara II. Královna Guta Habsburská (manželka Václava II.) byla jeho teta. Rudolfův synovec rakouský vévoda Rudolf IV. si v roce 1353 vzal dceru Karla IV. Kateřinu Lucemburskou.
     Moravský markrabě. Čechy mu byly uděleny jeho otcem, římským králem Albrechtem I. Habsburským, jako uprázdněné léno a to bez ohledu na nároky Anny Přemyslovny, manželky Jindřicha Korutanského, který byl Albrechtovým švagrem (měl za manželku Alžbětu, sestru Jindřicha Korutanského). Šlechtickou opozici chtěl Rudolf I. řešit podplacením a vojensky. 14 dní po volbě Jindřicha vtrhl s vojskem do Čech a když dorazil k Praze Jindřich i Anna uprchli. Část šlechty se přidala na jeho stranu, pod podmínkou uznání starých privilegií.
       Po smrti 1. manželky Blanky, krátce ovdovělý Rudolf se oženil s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II. a tím si nárokoval českou korunu. Přezdívku Kaše získal, protože se živil tímto skromným jídlem. Pravděpodobně to bylo z důvodu nemoci žaludku, přesto někteří historikové tvrdí, že to bylo z důvodu šetrnosti. Tvrdě vyžadoval vymáhání daní.
       Vyhnal z Hradu přemyslovské princezny Elišku a Markétu, které část šlechty uznávala za dědičky české koruny. V červnu 1307 se vypravil Rudolf proti rebelujícím pánům, které vedl Bavor ze Strakonic. Rudolfovo vojsko vítězilo při obléhání Horažďovic, ale Rudolf onemocněl úplavicí a zemřel dříve než mohl být korunován na českého krále. Před smrtí napsal otci Albrechtovi I., že ho nikdo neotrávil a aby vyplatil náhradu těm, kterým bylo ublíženo.
    Římský král Albrecht I. byl v roce 1308 zabit synovcem Janem Parridiem (parridius = vrah), synem Rudolfa II. Švábského a Anežky Přemyslovny, dcery Přemysla Otakara II.
    Král Rudolf I. habsburský byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze.
    Blanka Francouzská (1276/1285-1305), dcera francouzského krále Filipa III. a Marie Brabantské (1254-1321, dcera vévody Jindřicha III.). Pohřbena ve Vídni. Nebyla českou královnou, její manžel Rudolf se stal českým králem až po její smrti.
   Eliška Rejčka (Alžběta Richenza, Ryksa, 1. 9.1286 Poznaň, + 18.10.1335 Brno), 2. manželka, dcera Přemysla II. Velkopolského a Rixy Švédské. 2. manžel Elišky Rejčky Rudolf Habsburský zv. král Kaše, + 1307).
    V roce 1318 se přestěhovala do Brna k zemskému hejtmanovi Jindřichovi z Lipé (+ 1329), kterého si vzala. Oba jsou pohřbeni v basilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně.

38) Jindřich Korutanský 1307 – 1310. Opět na trůnu.
   Po smrti Rudolfa si nárokoval český trůn a větší část šlechty ho uznala za krále. Byl nerozhodný a království upadalo finančně i hospodářsky. V r. 1310 sesazen českou šlechtou, která vybrala za nového českého krále syna římského císaře Jindřicha VII. prince Jana. Jindřich i Anna se nechtěli nechat připravit o trůn princeznou Eliškou a usilovali jí o život. Uvěznili ji na hradě a chtěli ji provdat za bezvýznamného šlechtice Otu z Lobdaburgu-Bergova. Elišce se podařilo utéci.
       Jindřich přitáhl s korutanskými žoldnéři a obsadil Prahu a Kutnou Horu. Postavení mu pomohl upevnit spojenec míšeňský vévoda Fridrich I. Pokousaný. Jan Lucemburský v čele říšského vojska vyhnal Jindřicha z Prahy. Při této bitvě mu pomáhali pražští řezníci, kterým potom udělil do znaku českého lva se sekerou. Jindřich ztratil nárok na český trůn smrtí své manželky Anny. Panovnického titulu se nevzdal a obě Jindřichovy další manželky Adléta i Beatrice měly titul české královny. V 70 letech zemřel na záchvat mrtvice. Je pohřben v tyrolském klášteře Stams. Prastrýc Anny Falcké, 2. manželky Karla IV.
    Anna Přemyslovna (*15.10.1290 Praha, + 3. 9.1313 Korutany), 1. manželka, dcera českého krále Václava II. a Guty Habsburské, sestra Elišky Přemyslovny, teta Karla IV.
   Adléta Brunšvická (* 1385, +18. 8.1320), 2. manželka, dcera Jindřicha Brunšvického a Anežky Durynské. Od roku 1313 titulární česká královna. S Jindřichem Korutanským měla dvě dcery: neznámého jména a Markétu zvanou Maultasch (Pyskatá), která byla ve 12 letech provdána za Jana Jindřicha, bratra Karla IV. Byla nevlastní sestřenice obou Lucemburků. Markéta byla velice hezká, ale odmlouvačná, proto pyskatá. Jana Jindřicha vyhnala, dala se rozvést a v r. 1341 se vdala za Ludvíka V. Bavorského, syna císaře Ludvíka IV. Bavora.
   Beatrice (Beatrix) Savojská (* 1310, + 19.10.1331). Dcera Amadea V. Savojského a Marie Brabantské (1280-1340, dcera vévody Jana I.). Sestřenice Jana Lucemburského (Marie a Janova matka Markéta byly sestry). Od roku 1328 titulární česká královna. Manželství bylo bezdětné.

39) Jan Lucemburský 1310 – 1346. 
       * 10. 8.1296 hrad Vianden v Lucemburku, + 26. 8.1346 Crécy (Kresčak). Syn římského císaře Jindřicha VII. a Markéty Brabantské. Janovo rodiště hrad Vianden stojí na místě původní římské pevnosti. 10. český král. 1. manželka Eliška (Alžběta) Přemyslovna (sňatek 1. 9.1310 Speyer-Špýr), s ní měl 7 dětí: Markéta (8. 7.1313-11. 7.1341, bavorská vévodkyně, m. Jindřich II. Dolnobavorský /Jindřich XIV. Bavor/ *1310,+1.9.1339). Vdova Markéta zemřela před další svatbou s polským králem Kazimírem III., Jitka Lucemburská (Guta, Bona, 1315-11. 9.1349, normanská vévodkyně z Anjou, pramatka rodu Valois, vdaná 1331, manžel Jan II. Dobrý, francouzský král, synovec Blanky z Valois a Karla IV.), Václav (Karel IV., 1316-1378), Přemysl Otakar IV. (22.11.1318-20. 4.1320), Jan Jindřich (12. 2.1322-12.11.1375, moravský markrabě, zeť Jindřicha Korutanského, m. Markéta Korutanská Tyrolská zv. Maultasch – Pyskatá, dcera Jindřicha Korutanského z 2. manželství), nemanželský syn Mikuláš (1322-1358, aquilejský patriarcha 1350-1358), Anna (27. 3.1323-1338, rakouská vévodkyně, m. Ota Habsburský zv. Veselý), Eliška (27. 3.1323-1329, dvojče Anny). 2. manželka Beatrice (Beatrix) Bourbonská (sňatek 1334), spolu měli 2 děti: Václav Český Lucemburský (*25. 2.1337 Praha, + 8.12.1383 Brusel, vévoda lucemburský), Bona (Dobra, Dobromila *+1338).
       V Čechách byl král Jan nazýván "chlapec s tváří anděla", později "král cizinec" nebo "král diplomat". V Lucembursku je nazýván Jan Slepý, nebo Jan Český (nápis na rakvi: Ioannes rex Bohemus).
       Otec Karla IV. Jeho sestra Marie Lucemburská se provdala 21. 9.1322 za francouzského krále Karla IV. Krásného (+ 1. 2.1328). Od r. 1309 hrabě lucemburský. 31. 8. 1310 mu byly uděleny Čechy jako léno. Ve 14 letech se oženil s 18 letou českou princeznou Eliškou (Alžbětou) Přemyslovnou (mladší sestra Václava III.), svatba se konala 1. 9.1310 ve Špýru. Jeho rádcem se stal Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup (rádce Václava II.).
       Po svatbě se Jan vydal s 300 vojáky dobýt Prahu. 28.11.1310 dorazil před městské hradby. Podle legendy se 3.12.1310 do boje vrhli řezníci se svými sekerami. Král Jan jim za tuto věrnost udělil do erbu českého lva se sekerou v předních tlapách. Jan dobyl město a usídlil se s manželkou v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Na českého krále korunován 7. 2.1311 korunou Václava II., kterou později zastavil, aby měl peníze na válečné výpravy. V roce 1317 vypuklo povstání českých pánů proti králi Janovi a s králem je usmířil Ludvík Bavor(ský). V roce 1318 získal Jan zpět Chebsko a v roce 1322 ho trvale připojil k Čechám. V únoru 1321 byl těžce raněn koňmi na turnaji na Hradě. Získal území Slezska, Vratislav (Wroclaw), lužický Budyšín a Zhořelec, měl hrady a města v severní Itálii.
       V letech 1310 – 1335 král polský, jeho soupeřem byl Vladislav I. Lokýtek (+ 1333, malý loket – malá postava), který sjednotil Polsko a dal se korunovat za polského krále 20. 1.1320. Jan svého syna Václava (pozdějšího Karla) sebral na hradě Lokti matce Elišce, kterou vypověděl na Mělník a syna na Lokti věznil. V roce 1323 Václava (Karla) odvezl do Paříže na výchovu. Královna Eliška odjela na protest k dceři Markétě do Landshutu, ale Jan ji zastavil příjem peněz a královna se vrátila do Prahy. Král Jan byl na návštěvě v Trentu (Trident) u tridentského biskupa Jana, když Eliška v roce 1330 zemřela. Jan se po dohodě s polským králem Kazimírem III. (Lokýtkův syn) v Trenčíně (Slovensko) vzdal 24. 8.1335 titulu a Kazimír mu zaručil držení celého obojího Slezska.
       30. 7.1335 se Jan vrátil do Prahy. V r. 1336 dal kopat ve Staronové synagoze v Praze, kde našel zlato a stříbro. Ukradl 12 stříbrných soch apoštolů ze svatováclavské kaple. Král Jan trpěl dědičnou krátkozrakostí, od r. 1337 dostal zelený zákal. Kvůli slábnoucímu zraku dal utopit svého francouzského lékaře. Zákal postihl nejdříve pravé oko, za dva roky v r. 1339 i levé a v roce 1340 oslepl úplně. 9. 9.1340 napsal svou závěť. V r. 1344 požádal s Karlem papeže o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.
       Jako spojenec francouzského krále Filipa VI. (bratr Blanky z Valois) bojoval proti Angličanům. Podle legendy zvolal větu: "Toho Buoh dá (Bůh dá, bohdá) nebude, aby král český z boje utíkal." Padl na den sv. Rufa 26. 8.1346 (sobota) v boji u Kresčaku ve Francii (Crécy, 68 let po 37. panovníkovi Přemyslu Otakaru II.). Zemřel na následky poranění hlavy a hrudníku.
     Přál si být pohřben v cisterciáckém opatství (OCist.) v Clairfontaine u Arlonu. Mrtvé tělo vydali Angličané Karlovi a ten ho dal převézt do Lucemburska, kde byl pohřben 7.11.1346 v benediktinském klášteře v Altmünsteru v Lucembursku v kryptě kostela Panny Marie (zbořen 1542).

Posmrtná 438-letá cesta ostatků krále Jana
     V r. 1543 byl král Jan přenesen do kláštera františkánů v Altmünsteru, kde byl uložen za hlavním oltářem. Odtud byla v roce 1613 ukradena jeho lebka, která byla v r. 1630 nalezena ve šlechtické sbírce. Tu odkoupila v r. 1630 holandská královna Isabela Klára Evženie, prapravnučka krále Jana. Ta nechala ostatky uložit v barokním klášterním kostele pod dřevěným oltářem. V r. 1592 převezen do benediktinského kláštera v Neumünsteru. Kostel roku 1684 vypálil francouzský král Ludvík XIV. V roce 1698 byl český král Jan převezen do hrobky v Grundu. Češi, kteří zde bojovali, si v roce 1744 vzali na památku části ostatků.
       V r. 1795 dobyli Francouzi Lucemburk a mniši stihli Janovy ostatky schovat před revolucí u pekaře Adama Bastiera, který ukryl ostatky za hromadou dřeva na půdě: Tam byly ostatky uloženy do r. 1809, kdy kostru koupil do své sbírky továrník na porcelán J. B. Boch-Buschmann v Metlandu. V r. 1833 ostatky odkoupil a nechal převézt pruský korunní princ Fridrich Vilém IV. Ten dal Jana pohřbít v nově postavené kapli v Kastelu nad Saarou v Holandsku. V r. 1890 vtrhli do Holandska Lucemburčani, kostru odvezli a provizorně ji pohřbili. V den 600. výročí jeho smrti 26. 8.1946 byly ostatky uloženy s královskými poctami v předsíni vévodské krypty katedrály Panny Marie v Luxembourgu, v dřevěném oltáři Božího hrobu (s postavami: Kristus, Panna Marie, sv. Jan Evangelista, Marie Magdalská, Marie Kleofášova, Marie Salome, Josef z Arimatie a Nikodém) ze 17. století, přeneseným z barokního klášterního kostela.
       V srpnu 1980 byla se souhlasem lucemburské vlády, ale bez vědomí komunistických úřadů v Československu, tajně dovezena kostra krále Jana do Prahy, podrobena lékařskému výzkumu MUDr. Emanuela Vlčka a po zveřejnění přítomnosti ostatků Jana Lucemburského vystavena v Národním Muzeu, kde ji shlédlo 50 000 návštěvníků. 17. 2.1981 byla rakev s královými ostatky zahalena do stříbrem lemované lucemburské vlajky, zhotovené pro tento účel. Za účasti státníků obou zemí byla z letiště Praha – Ruzyně (dnes Letiště Václava Havla Praha) převezena letadlem zpět do Lucemburského velkovévodství. Oficiálního rozloučení se zúčastnil ministr kultury Milan Klusák, předseda České národní rady (dnes Poslanecká sněmovna) Evžen Erban a F. G. R. Greup, velvyslanec Nizozemského království, který zastupoval Lucemburské velkovévodství. Rakev byla opět uložena do hrobu v předsíni krypty katedrály Panny Marie v Lucemburku. Za celých 600 let byla u ostatků uložena autentika (tabulka se jménem krále Jana).
     --------------------------------------------------------------------------------------------
    Eliška (Alžběta) Přemyslovna, (* 20.1.1292 Hrad,+ 28.9.1330 Vyšehrad), 1. manželka. Dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské. Matka Karla IV.
    Jejími předky byli čeští panovníci od doby knížete Bořivoje a sv. Ludmily. Po smrti matky ji vychovávala teta Kunhuta, abatyše u sv. Jiří. Eliška neměla ráda zábavy. Při politických tahanicích o trůn, po smrti otce a bratra, ji král Rudolf I. Habsburský zv. Kaše vystěhoval z Hradu.
    Po návratu Jindřicha a Anny byla Eliška uvězněna. Za pomoci významných šlechticů a opatů klášterů Jindřicha (Heidenreicha) ze Sedlece a Konráda ze Zbraslavi se ji podařilo utéci z Prahy 28. 5.1310 v převlečení za stařenu. 25. 8. přijela do Špýru. Za Jana Lucemburského se vdala ve Špýru (Speyer) 1. 9.1310. Jan a Eliška byli korunováni 7. 2.1311.
    Při takzvané „válce královen“ proti Elišce Rejčce a Jindřichovi z Lipé utekla s dětmi na Loket. Jindřich z Lipé namluvil králi, že ho chce královna připravit o trůn a dát ho synovi Václavovi (Karlovi). Na Lokti ji král Jan v roce 1319 sebral jejich tři děti: Markétu (*1313), Jitku (*1315) a Václava (Karel IV., *1316) a Eliška musela odjet na Mělník. V roce 1322 musela před Janem uprchnout do Bavorska k dceři Markétě (provdané v roce 1321). Král Jan odvezl v roce 1323 Václava - Karla do Francie a Elišce zastavil výplatu důchodů.
    Královna Eliška se v roce 1325 musela vrátit do Čech. Na veřejnosti vystupovala se svým manželem králem Janem Lucemburským. Zemřela na tuberkulózu u bratra Jana Volka na Vyšehradě. Pohřbena na Zbraslavi 1.10.1330. Poslední Přemyslovna na českém trůnu.
    Lebka Elišky, Václava II a domnělá lebka Václava III. byla uložena v roce 1927 do pomníku Přemysla Oráče v kostele sv. jakuba na Zbraslavi. V letech 1970-1991 byly lebky zkoumány Emanuelem Vlčkem a 23.6.1991 byly uloženy do nového hrobu. Lebka Václava II., kostra jednoho z Přemyslovců, kostra Elišky (Alžběty), sestry Karla IV. a ostatky 6-10 dalších osob, většinou dětí Jana a Elišky.
    Beatrice (Beatrix) Bourbonská (* 1318/20,+ 23.12.1383), 2. manželka, dcera francouzského vévody Ludvíka I. Bourbonského a Markéty Hennegavské. Vdala se v roce 1334 v Paříži. Na českou královnu korunována 18.5.1337. Nebyla v Čechách oblíbena a Češi jako královnu uznávali Blanku z Valois, i když byla „pouze“ manželkou následníka trůnu. Beatrice odjela z Čech v roce 1339. Přežila všechny nevlastní i vlastní děti. Svého syna Václava Lucemburského Českého přežila o dva týdny.

--- Boleslav III. Lehnický, Slezský, Vratislavský, Marnotratný, Štědrý, Nehospodárný, Velkorysý, Elegantní, Bílý, Prostopášný,
                              správce Českého království 1321 – 1322/7.
     * 23. 9.1291, + 21. 4.1352. Pocházel z rodu slezských Piastovců. Otec Jindřich V. Tlustý, matka Alžběta Velkopolská. Vévoda (kníže) břežský a lehnický (Wroclaw, Brzeg, Legnica). Jeho prababičkou z otcovy strany byla Anna Lehnická Přemyslovna (1204-1265), dcera českého krále Přemysla Otakara I.
   Správce Království Českého, spolu se zemským hejtmanem Českého království Petrem I. z Rožmberka zastupoval v nepřítomnosti svého švagra českého krále Jana, který v Čechách pobýval velice málo. Boleslav (Bolko, Bolek) III. měl za manželku Markétu Přemyslovnu, sestru Elišky Přemyslovny (manželka Jana Lucemburského). Sňatek s Markétou 13.1.1303. Boleslavovi bylo 12 let, nevěstě 7 roků. V roce 1315 se stal Boleslav III. spojencem krále Jana Lucemburského.
      Za čtyři roky po smrti první ženy Markéty se Boleslav v roce 1326 znovu oženil a vzal si za manželku Kateřinu Šubicovou (*1348, +1358, pohrobek), dceru Mladena III. Šubice (1315-1.5.1348), chorvatského bána (hraběte) bribirského a Jeleny Nemanjičové (1320-1355, sestra srbského cara Stěpána Dušana).
   Král Jan Lucemburský 9.5.1329 udělil ve Vratislavi (Wroclaw) Boleslavovi Lehnické (Slezské) knížectví jako české léno a tím se kníže stal vazalem Českého království.
   Bolek III. byl pohřben v kapli cisterciáckého kláštera v Lubuši (Lubiąź) u Lehnice.
    Markéta Přemyslovna (* 21. 2.1296 Královice-Praha 10, + 8. 4.1322 Hradec Králové), dcera Václava II. a Jitky České (Guta Habsburská). Po meči prapravnučka Přemysla Otakara I. Díky Markétě byl její manžel Boleslav III. Lehnický třetí v pořadí na český trůn, o který Markéta nestála a jeho získání přenechala starším sestrám Anně a Elišce. Sňatek dohodl v roce 1302 její otec český král Václav II. s Boleslavovým otcem Jindřichem V. Boleslav a Markéta měli tři syny: Václav I. Lehnický (1316-1364), Ludvík I. Břežský (1321-1398) a Mikuláš (*+7.4.1322). Od Jana Lucemburského dostala Markéta sídlo ve Dvoře Králové. Zemřela na pravděpodobné návštěvě v Hradci Králové, den po porodu a smrti syna Mikuláše.
   Podle historika Karla Josefa rytíře Bienenberga (1731-1798), Antonína Konstantina Vitáka (1835-1906) a děkana Jana Puše (1760-1837)byli oba převezeni a pohřbeni v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Podle kronikáře Petra Žitavského byli oba pochováni v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie (zbořen 1420) na Zbraslavi. Prababička české královny Jany Bavorské, manželky Václava IV.

--- Petr I. z Rožmberka 1310 – 1347, zv. Petr Kajícník, * 1280, + 1347 Vyšší Brod. Syn Jindřicha I. z Rožmberka a Elišky z Dobrušky. Zemský hejtman Českého království – Nejvyšší komorník. Z titulu své funkce zastupoval českého krále Jana, který v Čechách pobýval velice málo. Se souhlasem krále Jana se stal manželem královny Violy Těšínské, vdovy po králi Václavu III. Svatba byla v r. 1316. Za rok ovdověl a znovu se oženil s Kateřinou z Vartenberka. Spolu měli 5 synů a 4 dcery.
     Jeho otec Jindřich byl nejvyšším komořím a purkrabím pražským. Vypomáhal králi svými vojenskými oddíly a ještě častěji velkými peněžními obnosy. Za to dostal mnoho královských statků,např. hrad Zvíkov. Král Jan jemu a Vilémovi z Landštejna udělil 1. 8.1336 významné privilegium, které jim: „zajišťuje přednost před všemi obyvateli české země, pány a šlechtici“ a jmenuje je „svými nejvlastnějšími a nejbližšími služebníky.“ Král ho ve své závěti v r. 1340 zahrnul do úzkého kruhu dědiců. Na sklonku života se vrátil do Vyššího Brodu a zasloužil se o dokončení kláštera, který založil jeho děda Vok (zemský hejtman za Přemysla Otakara II.). Je také zapsán jako druhý zakladatel kláštera. Na obraze Narození Páně na Vyšebrodském oltáři je znázorněn jako donátor (dárce), v modrém plášti s hermelínem, v rukou drží model kláštera a před sebou má bílý štít s červenou rožmberskou růží.
    Viola Alžběta Těšínská (* 1290, + 21. 9.1317), dcera těšínského a osvětimského vévody Měška Těšínského, vnučka Vladislava I. Opolského a neteř Vladislava Lokýtka. Česká královna, manželka českého krále Václava III. Sňatek 5.10.1305 v Brně. V r. 1316 se provdala za Petra I. z Rožmberka. Pohřbena v klášteře ve Vyšším Brodě.

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA