Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

P A N O V N Í C I      Č E C H

A

M O R A V Y

 

lev.jpg

 

České království (1204 - 1918)

 

 

40) Karel IV. 1346 – 1378 +.
       Jako římský císař Karel IV., jako český král Karel I. (číslování panovníků jménem Karel je na konci seznamu).

Kkarel-iv..jpgarel IV. zvaný Otec vlasti, 11. český král. * 14. 5.1316 (pátek) mezi 4. a 5. hodinou ranní v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze, někdy bývá uveden jako místo Karlova narození dům U Štupartů u kostela sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském), + 29.11.1378 na Hradě v Praze.
    Syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, vnuk císaře Jindřicha VII. V neděli 30. 5.1316 na Hod Boží svatodušní byl pokřtěn jménem Václav, podle českého knížete a hlavního patrona České země sv. Václava, mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu, za přítomnosti pražského biskupa Jana IV. z Dražic, který pronášel modlitby, trevírského arcibiskupa Balduina (strýc Jana Lucemburského, Karlův prastrýc), který četl z Písma Svatého a pomocného biskupa pražského Heřmana OP. (dominikán), titulárního biskupa prizrenského (zaniklá diecéze v Kosovu).
     O Karlově narození píše Zbraslavská kronika: "Léta Páně 1316 dne 14. května o první hodině narodil se v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království." Karel ve Vita Caroli zapsal: "Tento Jan, král český, měl s královnou Eliškou prvorozence jménem Václava, jenž se narodil roku 1316 dne 14. května v 5 hodin ráno v Praze." Zbraslavská kronika má další zápis: "Tento chlapec byl dne 30. května, totiž na Boží hod svatodušní, v katedrálním Pražském chrámu za přítomnosti pana Balduina, arcibiskupa trevírského, biskupů pana Jana pražského a pana Heřmana prizrenského, od pana Petra, arcibiskupa mohučského, křtem svěcené vody slavnostně znovuzrozen, přičemž všichni z radosti volali a pozdravovali ho."

Se čtyřmi manželkami měl 12 dětí:
    1. manželka Blanka z Valois (*1316, + 1. 8.1348), dvě dcery: Markéta Lucemburská (24. 5.1335- 7. 9.1349, vdaná 1346, manžel Ludvík I. uherský král), Kateřina Lucemburská (1342-1395, vdaná 1353, manžel rakouský vévoda Rudolf IV. Habsburský, /synovec českého krále Rudolfa I./III. zv. Kaše; 2. manžel braniborský markrabě Ota V. Braniborský-Bavorský zv. Líný, sňatek 19. 3.1366. Syn Ludvíka IV. Bavora).
    2. manželka Anna Falcká (* 26. 9.1329, + 2. 2.1353), syn Václav (*17.1.1350, + 28.12.1351).
    3. manželka Anna Svídnická (* 1339, + 11. 7.1362), 3 děti: Alžběta (Eliška, 19. 3.1358 - 4. 9.1373, m. Albrecht III., bratr Rudolfa IV. Habsburského, sňatek 19. 3.1366), český král Václav IV. (26. 2.1361 Norimberk - 16. 8.1419 Nový Hrad u Kunratic), syn (nepokřtěný, * + 11. 7.1362 při porodu s matkou). 
    4. manželka Alžběta (Eliška) Pomořanská (* 1346/7, + 14. 2.1393 Hradec Králové), 6 dětí: Anna Lucemburská zvaná Anglická, v Anglii zvaná Česká (11. 7.1366-7.6.1394, vdaná 20.1.1382, manžel anglický král Richard II. Plantagenet, syn Černého prince, který přemohl Jana Lucemburského; korunovace 22.1.1382), český král a římský císař Zikmund Lucemburský (14. 2.1368 Praha/Norimberk - 9.12.1437 Znojmo), Jan Zhořelecký (15./22. 6.1370 - 1. 3.1396 Nová Cela/Neuzelle v Lužici, manželka Kateřina Richardis Melkenburská, švédská princezna, dcera Albrechta II. Měli dceru Alžbětu - Elišku), Karel (13. 3.1372 - 24. 7.1373), Markéta Lucemburská mladší (29. 9.1373 - 4. 6.1410 Budapešť, svatba 1387, manžel norimberský purkrabí Jan III. z Hohenzollernu, 1398-1420; dcera Alžběta *1391), Jindřich (srpen 1377 Tangermünde an der Elbe/nad Labem /Sasko-Anhaltsko v SRN, +1378, ještě před smrtí otce).
    Neznámá francouzská vévodkyně: V roce 1994 byl z listiny psané v roce 1378 ve Francii zjištěn Karlův neznámý syn Vilém (Guillaume, * 1363). Karel byl od 11.7.1362 - 21. 5.1363 vdovcem. Na své cestě ve Francii poznal vévodkyni, která se stala Vilémovou matkou. Podle některých historiků mohla zemřít po porodu syna a ten byl vychováván bez matky. Matkou byla dvorní dáma lucemburské vévodkyně Johany Brabantské, manželky Václava Českého (nevslatní bratr Karla IV.).
     Vilém se setkal s Karlem IV. ve svých 14 letech v Paříži, kde Karel pobýval o Vánocích 1377 a byl Karlovi představen. Císař Karel se k němu oficiálně přiznal. Podle tehdejších možností ho chtěl zabezpečit a vyžádal si od papeže dispens (dovolení) 4. stupně příbuznosti (bratranec a sestřenice), aby si Vilém mohl vzít vznešenou dámu podle otcova určení, nebo podle vlastního rozhodnutí.
     Dovolení udělil z papežova pověření Lukáš Rudolf (Lucas Ridolfucci) kardinál de Gentilibus, který v listině uvedl císaře Karla za Vilémova otce (podle knihy Fr. Kavky: Karel IV., historie života velkého vladaře. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. s.249.).
     Karel synovi udělil titul hraběte s nástupnickým právem v Lucemburku. Vilém nastoupil na lucemburský trůn po smrti strýce Václava I. Lucemburského (Českého, *25.2.1337, +8.12.1383), nevlastního Karlova bratra. Po Václavovi I. zdědil Lucembursko český král Václav IV. a Vilém vládl v Lucembursku do roku 1388 jako zástupce svého nevlastního bratra Václava IV. (+16.8.1419). V roce 1388 směnil Václav IV. Lucembursko za Kladsko se svým bratrancem Joštem Lucemburským Moravským (1351-1411), který ponechal Viléma jako svého zástupce. V roce 1411 nastoupila na lucemburský trůn Eliška Zhořelecká, dcera Jana Zhořeleckého (syn Karla IV.), neteř Viléma. Strýc Vilém ji předal vládu. O dalším osudu Viléma hraběte Lucemburského po roce 1411 se neví. 
     Spisovatel Luboš Koláček napsal v roce 2009, že Guillaume (Vilém) uprchl před svými vrahy z Paříže a byl pronásledován až na domovský hrad pana de Rose-Croix na úpatí francouzských Alp. Hrad byl zapálen neznámými lupiči. Vilém utekl i se svými učenými vychovateli tajnou podzemní chodbou. Syn císaře Karla IV., utekl do Německa, kde žil pod jménem Christian Rosenkreutz (Kristián Červený kříž). Ale to je pouze knižní fikce.

     V roce 1310 přijel Jan Lucemburský s manželkou Eliškou Přemyslovnou do Prahy. Hrad byl vypálený a neobyvatelný. Královna Eliška bydlela na Starém Městě pražském v domě U kamenného zvonu, kde se narodil budoucí český král a císař římské říše Karel IV. Během roku 1316 odjela královna s dětmi Markétou, Jitkou a s malým Václavem (Karlem) na Křivoklát. Za rok odjela na hrad Loket.
    Královna Eliška Přemyslovna dala najmout žoldáky proti Jindřichovi z Lipé (manžel Elišky Rejčky), který přesvědčil krále Jana, že mu Eliška usiluje o trůn. Jan vtrhl na hrad Loket a malého Václava (Karla) v jeho třech letech odloučil od matky a uvěznil, aby nebyl dosazen českou šlechtou na trůn. Od února do listopadu 1319 vězněn na hradě Loket (který v r. 1225 navštívila sv. Anežka Česká se svým otcem Přemyslem Otakarem I.). Zde Karel těžce onemocněl a na přímluvu svaté Anežky byl uzdraven.
     Do konce roku 1319 byl vězněn na Křivoklátě a opět na Lokti. Před odjezdem do Francie se setkal s matkou Eliškou. 4. 4.1323 ho otec Jan dal přivézt do Paříže ve Francii, na výchovu. V Paříži pobýval u svého strýce francouzského krále Karla IV. Krásného (Sličného, 1294-1328) z rodu Kapetovců a tety královny Marie Lucemburské (1305-1324, sňatek 21. 9.1322).
        15.5.1323 byla Marie Lucemburská v katedrále Notre Dame (naše Paní Panna Maria) v Remeši korunována na královnu Francie.
        15.5.1323 byl při slavnostní mši v katedrále Notre Dame (Panny Marie, Matky Boží) v Paříži, den po svých 7. narozeninách, český princ Václav biřmován jménem Karel. Jeho kmotrem byl strýc Karel IV. Krásný, francouzský král. V tento den 15.5.1323 byl při této mši český princ Karel oddán s Blankou z Valois.
       Na jaře 1330 otec Jan poslal Karla do Lucemburska. Za rok poslal Jan Karla do Itálie, kde Jan v tom roce ovládl na severu Itálie 21 měst signorií (panství): Lombardie - Parma, Lucca, Cremona, Pavie a Modena. Tam se Karel stal místodržitelem a zástupcem svého otce Jana. Karel přijel do Pavie na Velký pátek 29. 3.1331. Na Velkou neděli chtěl jít k přijímání a tak nic nejedl. K snídani bylo podáno otrávené jídlo a někteří z Karlovy družiny ho snědli. Karel si u stolu všiml podezřelého člověka a dal ho zatknout. Na mučidlech prozradil pana Viscontiho. Sám Karel napsal ve Vita Caroli (Život Karlův), že byl "ochráněn Boží milostí."
       Proti lucemburské vládě vypuklo v roce 1332 povstání a utvořilo se spojenectví čtyř měst zv. Lombardský spolek: Milán, Verona, Ferrara a Mantova. Spolek obsadil několik měst a snažil se dobýt hrad San Felice. 21. října bylo dohodnuto, že se obránci vzdají, pokud jim nepřijde pomoc do svátku sv. Kateřiny (25.11.). Český kralevic Karel sehnal za pomoci spojenců 6000 pěších bojovníků a 200 rytířů. Došlo k rozhodujícímu boji proti dvojnásobné přesile (12000) nepřátel, které porazil. Padlo 5000 nepřátelských pěších bojovníků. Bitva trvala od 14 do 17 hodin. V bitvě pod ním padl kůň a sám byl raněn. Karel dal zajmout 800 rytířů. Ve svých 16 letech byl po své první bitvě pasován na rytíře. Vítězství přičítal přímluvě svaté Kateřiny, která ten den měla svátek a byl ji za to vděčný celý život. Zvolil si ji za svou osobní ochránkyni, spolu se sv. Václavem, svým křestním patronem. Sv. Kateřinu ctil až do konce svého života.
     Na Karlštejně si dal postavit svoji soukromou kapli zv. Kateřinka, zasvěcenou sv. Kateřině a její sochu měl ve své ložnici.
      V roce 1333 Karel pobýval v Parmě u vesnice Terenzo a 15. 8.1333 měl podivný sen. Sám o tom píše ve  svém životopise Vita Caroli: "...jsme byli v Lucce, ďábel, který stále hledá koho by pohltil...ponukl lidi špatné a zkažené, aby nás svedli s cesty pravé...v neděli 15. srpna na den Nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci, když jsme usnuli, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: "Vstaň a pojď s námi!" My pak jsme v duchu odpověděli : "Pane, nevím ani kam ani kterak bych s vámi šel."
     A on chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás s sebou do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. A držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám : "Pohleď a viz!" A hle, jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd tím mečem a ten jako by smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu drže nás za vlasy pravil anděl: "Znáš-li toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?" I řekli jsme: "Pane, neznám, ani místa nerozeznávám." Řekl: "Věz, že jest to Dauphin z Vienny, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn, nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás ještě horší věci stihnou."
       My pak litujíce onoho Dauphina Guiga z Vienny, jehož babička byla sestrou babičky naší a on sám byl synem sestry krále uherského Karla I. (*), tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídati před smrtí? I byl jsem velice zarmoucen. Odpověděl pak anděl řka: "Dostane se mu příleiitosti, aby se vyzpovídal, a bude živ několik dní." Hned potom jsme byli navráceni na místo své, když již svítalo. I přišel Tomáš z Villeneuve, rytíř z biskupství lutišského, komorník otce našeho, a vzbudil nás řka: "Pane, proč nevstáváte, otec váš již v plné zbroji vsedl na koně." Tu jsme vstali a byli jsme jaksi unaveni a zmalátnělí jako po veliké námaze cestovní.
       I řekli jsme mu: "Kam bychom jeli? Vždyť jsme této noci zkusili tolik, že nevíme, co se s námi děje." Tu řekl nám: "Co se stalo, Pane?" I řekli jsme mu: "Dauphin zemřel a otec náš chce sbírati vojsko a táhnouti na pomoc Dauphinovi, který válčí s hrabětem savojským, naše pomoc mu nepomůže, vždyť zemřel." A on vysmál se nám a pověděl otci našemu toho dne, kdy jsme dojeli do Parmy, vše, co jsme mu řekli. Tu tázal se otec náš zavolav si nás, zdali jest to pravda a zda jsme takové vidění měli?" Odpověděli jsme mu: "Ovšem, pane, buďte tím jist, že Dauphin zemřel." Otec však domlouval nám a řekl: "Nevěř snům." Avšak otci svému a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme věc věrně, jak jsme viděli, nýbrž pouze, že Dauphin zemřel.
       Po několika dnech posel přišel nesa zprávu, že Dauphin sebrav vojsko své táhl před jeden hrad hraběte savojského a že velikým šípem z jednoho samostřílu byl uprostřed všech svých rytířů poraněn a několik dní potom vyzpovídav se zemřel. Tu otec náš uslyšev tu zprávu pravil: "Divíme se velice tomu, že syn náš nám smrt jeho předpověděl." A velice se divili on i Tomáš (rytíř z Villeneuve), ale nikdo potom nemluvil s nimi o té věci."
      Dauphin (dofen) z Vienny Kvido VIII. (Quido, Guigues *1309, + 28.8.1333). Otec Jan II. (1280-1318), matka Beatrice Uherská (1290-1354), sestra uherského krále Karla I. Roberta (1288-1342, bratranec Elišky Přemyslovny /1292-1333, matky Karla IV. 1316-1378). Matkou Beatrice byla Klemencie Habsburská (1262-1293, babička Quida), která byla sestrou Guty Habsburské (1271-1297, babička Karla IV., manželka Václava II./1271-1305)  ..., jehož babička byla sestrou babičky naší a on sám byl synem sestry krále uherského Karla I. (*). Otcem Klemencie i Guty byl římský král Rudolf I. Habsburský (1218-1291).
      Kvido měl výbušnou povahu. V roce 1325 ve věku svých 16 let vyvolal bitvu ve Varey proti Savojsku a od té doby měl trvalé konflikty se svými sousedy. V roce 1328 se oženil s Isabelou (1310-1348), dcerou Filipa V. Francouzského (1293-1322). Po bitvě u Casselu byl povýšen na rytíře. Zemřel v bitvě při obléhání savojského hradu La Perriére. Po své smrti byl pohřben v chrámu sv. Ondřeje v Grenoblu. 16.7.1349 prodal Kvidův bratr Humbert II. (1312-1355) území Dauphinátu králi Filipu VI. (1293-1350) a titul byl přenesen na prvorozeného korunního prince Francie (Jan II. Dobrý 1319-1364, manžel Karlovy dcery Jitky /1315-1349).
     Titul Dauphin (dofen), fr. Le Dauphin = delfín, vznikl podle delfína v erbu Kvida I. (Guigues, 1040-1070) - Quida V. (1142-1162). Quido VIII. měl v půleném erbu bílou věž na pravém modrém poli a v levém poli zelený smrk na bílém poli.
    
     Z Itálie odjel Karel 24. 8.1333 jako markrabě moravský (do roku 1349, kdy udělil titul bratru Janu Jindřichovi). Do Čech Karel přijel v doprovodu českých pánů 30.10.1333. Nejdříve se zastavil u hrobu své matky Elišky v klášterním kostele na Zbraslavi. 12. 6.1334 přijela do Prahy i jeho manželka Blanka. Pražané vzdali větší pocty Karlově manželce Blance a král Jan byl velice uražen. Jan donutil Blanku, aby se v roce 1337 odstěhovala jako moravská markraběnka do Brna. Karel zůstal bez prostředků, protože král Jan přikázal neposílat za ním jeho finance z markrabství moravského.
     Karel se vydal před otcem na útěk do Tyrol. Projížděl přes Uhry, Chorvatsko a přes Jaderské moře. Na cestě přes moře přepadli loď piráti. Karlovi se podařilo je přelstít a unikl jim. V červnu 1337 přijel do Tyrol. Dostal se do války Benátek proti Lombardii. V říjnu 1337 se vrátil do Čech. V roce 1338 se Karel usmířil s otcem, který úplně ztratil zrak. 8. 1.1339 založil s vědomím otce Kolegiátní kapitulu u kostela Všech svatých na Pražském hradě. 11. 6.1341 mu otec Jan Lucemburský zajistil na Zemském sněmu nástupnictví na český trůn a Karel byl jmenován jeho následníkem. V letech 1334 – 1346 markrabě moravský. Velký podíl měl Karel v r. 1344 na povýšení pražského arcibiskupství.
     V roce 1346 byl Klementem VI. sesazen z trůnu římského krále a císaře Ludvík IV. Bavorský (*1282/87, + 11.10.1347, 1314-1328 římský král, 1328-1347 římský císař). Ludvík IV. Bavor měl přezdívku "dyptongus = dvojjazyčník", protože nedodržoval své sliby. Papež Jan XXII. ho nazval Ludvicus Barbarus (barbar), což znělo podobně jako Ludvicus Bavarus (Bavor).
     Karel byl zvolen 11.7.1346 římským králem v Rhensu a korunován 25.11.1346 v Bonnu: "Téhož roku, když se ctihodný otec Arnošt, arcibiskup pražský, vrátil od římské kurie a přinesl souhlas s uvedonou volbou, sešli se podle nařízení Apoštolského Stolce do Bonnu na Rýně důstojní otcové, páni arcibiskupové trevírský a kolínský a v den svaté Kateřiny pomazali a s převelikou slávou korunovali nejjasnějšího knížete, již řečeného pana Karla, na krále římského." (zápis v kronice).
    26. 1.1347 udělil Karlovi papež Klement VI. souhlas se založením Univerzity. Od pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic byl Karel s manželkou Blankou 2. 9.1347 korunován českým králem v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Ke korunovaci sám sestavil nový korunovační řád Ordo ad coronandum regem Bohemorum (Řád ke korunovaci králů českých).  
       21.11.1347 položil základní kámen kostela Panny Marie Sněžné (nejvyšší chrám v Praze, měl být korunovačním chrámem českých králů). V březnu 1348 se konal společný 1. generální říšský a český sněm, na kterém byla odsouhlasena zásadní rozhodnutí. Byl přijat název „Země Koruny české“, ke kterým patřilo království české, markrabství moravské a Horní Lužice. Nově přibylo slezské knížectví (Dolní Lužice v roce 1368 a 1373 Braniborsko). Zároveň byla potvrzena privilegia českého království. 3. 3.1348 založil Nové Město pražské. Nadační listinou 7. 4.1348 založil Karel universitu, která později dostala jeho jméno a 10. 6.1348 položil základní kámen hradu Karlštejna.
       1.8.1348 zemřela Blanka z Valois a ještě ten den se Karel rozhodl přestavět Vyšehrad a sám vyměřil na Novém městě pražském náměstí (od roku 1848 Karlovo, původně Velké tržiště, později Novoměstský rynek, Hořejší rynek, Dobytčí trh) a Koňský trh (od roku 1848 Václavské náměstí).
     Na římského krále byl znovu korunován 25. 7.1349 v Cáchách, spolu s ním byla korunována i jeho druhá manželka Anna Falcká. Za českou královnu korunována 1.11.1349 v Praze. Sňatkem s Annou připojil k Českému království Horní Falc. Vánoce trávil v Basileji. Jako císař měl privilegium číst evangelium na půlnoční mši Narození Páně 25.12.1349 (evangelium může číst pouze vysvěcený kněz nebo jáhen). 26.12.1349 udělil Moravu jako léno bratru Janu Jindřichovi a jeho dědicům.
     V Karlových 33 letech, po Vánocích roku 1349, ho pokáral papež, že: "nosí těžký oděv, těsné nohavice, v nichž je mnoho k vidění, krátký kabátec a špičaté boty." Těžký oděv znamenal velké množství drahých látek.
       V roce 1350 v Itálii byl na turnaji sražen z koně, poranil si krční páteř a náhle ochrnul na celé tělo. V mládí Karel spadl z koně, zlomil si čelist a poranil krční páteř. Z toho důvodu chodil přihrblý a v předklonu. Tak rychle jak onemocněl, tak rychle se uzdravil.
       V roce 1351 dal v Praze postavit kostel sv. Karla I. Velikého (později přidáno zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie) a uložil do oltáře relikvii (3 zuby sv. Karla I. Velikého), kterou dostal darem v Cáchách. Za narození syna Václava dal 17. 1.1350 přestavět kostel sv. Havla a daroval mu hlavu sv. Havla. Václav zemřel 28.12.1351 a Karel založil kostel sv. Štěpána na Novém Městě. 28. 7.1353 byla v Praze korunována českou královnou jeho třetí manželka Anna Svídnická. 6. 1.1355 byl Karel korunován na lombardského krále lombardskou (langobardskou) železnou korunou v kapli sv. Zikmunda u katedrály sv. Ambrože v Miláně. Lombardská železná koruna je ze zlata, ozdobená drahokamy. Její název je odvozen od železného pásku uvnitř koruny, který má být z hřebu Ježíše Krista. Je uložena v Monze u Milána. 1. 4.1355 dostal císař Karel IV. v klášteře sv. Marina v Pavii celé tělo sv. Víta.
     Po dohodě s papežem Inocencem VI. o císařské korunovaci, musel Karel dodržet podmínku, že se v Římě zdrží jen v den korunovace. Karel přijel na Zelený čtvrtek 2. 4.1355 k Římu se 4.000 českými rytíři. V přestrojení se vydal pěšky do Říma, aby si prohlédl římské památky a rozjímal ve čtyřech papežských basilikách (sv. Petra, sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami a Panny Marie Větší/Sněžné).
     Na Hod Boží velikonoční 5. 4.1355 korunován na římského císaře ve velechrámu v Římě biskupem ostijským Petrem Bertrandim kardinálem z Colombrieru (1299-1361) a Aedigiem Alvarezem kardinálem z Albornozu (1310-1367). Tyto dva kardinály pověřil 200. papež Inocenc VI. korunovací, protože byl ve francouzském Avinognu. Na císařovnu byla kardinálem Petrem korunována i Anna Svídnická.
      pecet.jpg Karlův titul od korunovace zněl: Carolus Quartus Divina favente Clemencia Romanorum imperator semper Augustus et Boemie rex.
   Karel Čtvrtý z božské příznivé laskavosti Římský císař vždy vznešený a Český král.
   Karel nechal v roce 1377 zhotovit Majestátní pečeť. Popis pečetního obrazu: Na trůnu bez opěradel sedí císař Karel IV., přes  V pravé ruce žezlo, v levé říšské jablko. Císařská koruna s mitrou zasahuje do nápisu. Po stranách trůnu stojí dva orli s rozepjatými křídly. Pravý orel drží v zobáku gotický štít s říšskou orlicí, levý drží štít s českým lvem. Deska pod trůnem stojí na třech obloucích. V prostředním je písmeno W. 
       Další titul Karla IV.: Carolus Quartus Dei gratia Romanorum imperator et Boemie rexKarel Čtvrtý z Boží milosti Římský císař a Český král
       Karel, ani jiný císař před ním i po něm, neměl titul císař římskoněmecký nebo král římskoněmecký, jak píší někteří autoři v moderní době 20. a 21. století, ani jím nemohl být, protože Německo jako stát neexistovalo. Název Svatá říše římská národa německého se používal od 15. století
     V roce 1355 založil na Novém Městě pražském klášter augustiniánek s kostelem sv. Kateřiny, na poděkování za vyhranou bitvu v roce 1332. Kostel je od roku 2012 pravoslavným chrámem.
       Na svatováclavském sněmu v Praze 28. 9.1355 předložil Karel českým pánům Codex Carolinus (zemský zákoník, od roku 1617 zvaný Maiestas Carolina), který nebyl šlechtou přijat. Karel vydal 6.10.1355, že Codex shořel. Byl uložen na Karlštejně, později se dostal na hrad Rožmberk, kde byl nalezen.
       11.11.1355 přijel Karel na první oficiální návštěvu Karlštejna. V červenci 1356 přijel na návštěvu do Prahy italský básník Francesco Petrarca. V prosinci 1356 vydal císař dvoudílný latinský kodex Zlatou bulu Karla IV. o volbě římského krále.
       Král měl být zvolen většinou ze 7 kurfiřtů, nikoli se souhlasem všech 7 kurfiřtů. Kurfiřti získali svůj titul dědičně a museli oni i jejich synové umět česky, německy a latinsky. Zlatá bula Karla IV. platila až do zániku Svaté říše římské v roce 1806. Na říšském sněmu v Norimberku (Bavorsko-Německo) 10.1.1356 vyhlásil Karel 23 kapitol, dalších 8 kapitol v Métách (Francie) 25.12.1356. Zlatou bulou byl Frankfurt nad Mohanem (Franconofurd /lat. ford = Francký brod) povýšen na volební město římského krále, protože se zde od roku 1147 uskutečnilo nejvíce královských voleb. V letech 1562 - 1792 se zde uskutečnily císařské korunovace (poslední císař František II.). Na sepsání Zlaté buly se podílel litomyšlský a olomoucký biskup Jan ze Středy (1310-1380), v letech 1357-1374 notář Karla IV.
       Císař Karel 27. 3.1357 vydal zakládací listinu Kolegiátní kapituly na Karlštejně. Kolegiální kapitula (sbor kanovníků) měla za úkol vykonávání duchovní služby v hradních kaplích a ochranu císařských klenotů uchovávaných na hradě. Karel IV. určil, aby se za něho sloužily zádušní mše svaté vždy v den jeho úmrtí. Zádušní mše svaté se slouží na hradě Karlštejně bez přerušení od jeho smrti (+29.11.1378). Někde bývá uvedeno, že tato tradice byla v letech 1950-1989 přerušena. Mše svaté se v těch letech sloužily s vyloučením veřejnosti.
       9.7.1357 položil základní kámen a dal stavět Kamenný (Pražský, od roku 1870 Karlův) most. Kámen byl položen v 5.31 hodin - 135797531. Rok, den a hodina tvořily magické číslo z obou stran. V roce 1360 založil chrám Panny Marie na Slupi (na sloupu, kostel má jeden sloup), zvaný na Trávníčku. 1360 - 1362 dal postavit obrannou zeď zvanou Hladová. 11.7.1362 zemřela císařovna Anna Svídnická a Karel založil chrám sv. Apolináře na Větrově v Praze, kam přeložil kapitulu ze Sadské (u Poděbrad). Vánoce roku 1362 prožil u svého nevlastního bratra Václava Českého v Lucemburku. Karel byl půl roku vdovec a tak mu přišla vhod společnost francouzské vévodkyně. Z této návštěvy se narodil syn Guillelmus (Vilém).
       21.5.1363 se Karel oženil v Krakově s polskou princeznou Alžbětou (Eliškou) Pomořanskou a obnovil tím mír s Polskem. Později při pořádání hostin předváděl Eliščinu sílu hostům. Svinovala cínové talíře, lámala meče, trhala podkovy a pancíře. 15.6.1363 dal korunovat dvouletého syna Václava na českého krále. Ze tři dny 18. 6. byla korunována jeho čtvrtá manželka Eliška. V r. 1365 korunován v Arles králem arelatským (burgunským). V roce 1378 daroval arelatské království (Burgunsko) francouzskému princi Karlovi (budoucí francouzský král Karel VI.). Karel IV. byl posledním arelatským králem.
       V roce 1366 založil u Doks Velký rybník (od roku 1848 Máchovo jezero, další pokus o přejmenování 1938, 1945, oficiálně od roku 1961) o rozloze 350 ha, později zmenšen o 72 ha na 278 ha.
       30.11.1367 byla vysvěcena dokončená kaple sv. Václava nad jeho hrobem v katedrále sv. Víta. V r. 1368 připadlo Slezsko českému státu po smrti jeho švagra svídnicko-javorského knížete Bolka III. Svídnického (+ 12.7.1368).
       Na svátek Všech svatých 1.11.1368 byl císař Karel IV. přítomen ve velechrámu sv. Petra v Římě slavnostní mši ke korunovaci Alžběty Pomořanské na římskou císařovnu.
       Na Hradě dal Karel znovu postavit kapli Všech svatých podle vzoru francouzské Saint Chapelle (Svaté kaple) v Paříži. V r. 1373 dal sochařům Martinovi a Jiřímu z Kluže v Sedmihradsku (Kolozsvár, Cluj-Napoca v Rumunsku) odlít kovovou sochu sv. Jiří, patrona rytířů a umístil ji na 3. nádvoří Pražského hradu. 2.10.1373 udělil svým synům Branibory. Několik let trpěl dnou a nemohl se postavit na nohy. Musel být přenášen na nosítkách nebo v křesle. Staralo se o něj 16 lékařů a předepsali mu tento denní režim: Vstání a ranní modlitba. Snídaně. Dopoledne jízda na koni a chůze o holi. Oběd. Odpoledne udělování audiencí. Lehká večeře. Večerní modlitba a spánek.
       V srpnu 1377 se narodil jeho poslední syn Jindřich. Na podzim 1377 se vydal Karel se synem Václavem (IV.) do Francie, kde chtěl vyřešit problém s uherským nástupnictvím, které mělo připadnout jeho synu Zikmundovi. Pár dní si odpočinul na hradě Tangermünde (zde se před měsícem narodil jeho syn Jindřich) v Braniborsku. Další zastávkou byly Cáchy (Aachen).
       20.12.1377 přejel Karel u Cambrai francouzskou hranici. Dva dny si odpočinul a slavnostně vjel do města. Král Francie Karel V. (syn Karlovy sestry Jitky) poslal svému strýci jeden vůz, tažený bílými koňmi a nosítka s doprovodem francouzských rytířů a pánů. Karel IV. přijel do Saint Denis (opatství sv. Diviše, dnes v Paříži) a zastavil se v kostele u hrobů svých blízkých, kteří ovlivnili jeho dětství: strýc Karel IV. Sličný (1294-1328) a teta Marie Lucemburská (305-1324), a Jana z Évreux (1310-1371, třetí manželka Karla Sličného). Císař se v Paříži setkal se svou švagrovou Isabelou z Valois, sestrou jeho 1. manželky Blanky. Tam mu byl představen královnou Isabelou jeho 14-letý syn Vilém (Guiliamus, Guillaume).
       Začátkem roku 1378 se Karel vydal zpět do Čech. Cesta vedla přes Lucemburk a Norimberk. Před Velikonocemi 1378 přijel Karel IV. do Prahy. Na podzim 1378 spadl z koně nebo ze schodů a zlomil si krček na noze. Z ležení dostal zápal plic. Zemřel o vigilii (předvečer) svátku sv. Ondřeje, v sobotu o třetí hodině nešporní (po západu slunce v 19 hodin), na Pražském hradě. 11 dní bylo jeho tělo vystaveno v audienčním sále (Starého) Královského paláce a šest dní v pražských kostelích (také v kostele sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském). Pohřben v úterý 16.12. v katedrále sv. Víta. Po 72 letech to byl opět královský pohřeb v Praze (Václav III. v r. 1306). Pohřební obřady vykonal arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimi, pohřební řeč pronesl kněz mistr Vojtěch Raňkův z Ježova (1320 – 1388), kde Karla IV. nazval „Pater Patriae “ (Otec vlasti).
       Němečtí kronikáři vyčítali Karlu IV. jeho slovanský původ a němečtí historikové 19. a 20. století nazvali Karla IV. "otčímem vlasti německé" jako protiklad českého označení "Otec vlasti". Karel IV. byl vysoký 173 cm a převyšoval své poddané o výšku hlavy.
       Karel vybudoval z Českého království hlavní stát Svaté říše římské. Snažil se o posílení postavení panovníka, o hospodářské zvelebení státu, o jeho kulturní a duchovní rozvoj. Zaznamenal písemně svoji vládu a své přemyslovské předky. Zasloužil se o vybudování hradů, mostu, kostelů a chrámu sv. Víta, založil Nové Město pražské a dostavěl Pražský hrad. Napsal vlastní životopis (Vita Caroli) a Život sv. Václava, Výklady a naučení duchovní. Dále napsal několik právnických a teologických spisů. Karel IV. se několikrát setkal s básníkem Francescem Petrarcou (20.7.1304 – 18.7.1374). Karel psal v latině, do češtiny byla díla přeložena ještě za jeho života.
    Karlova a Eliščina dcera Anna Anglická (Česká) patří mezi významné české princezny (viz Doubravka a Dagmar).
      
      Anglický františkán William Occam (1287-1347) si dovolil v roce 1346 nazvat římského krále (později císaře) Karla (IV.) názvem Pfaffenkönig = kněžský král. Occam byl pod ochranou Ludvíka IV. Bavora (1282-1347), který neuznal autoritu papeže Jana XXII. (1244-1334) a jeho právo nad císařem. Ludvík dal zvolit vzdoropapeže Mikuláše V. (1270-1333, na stolci 1328-1330). Papež Klement VI. (1291-1352) pomohl Karlovi ke zvolení za římského krále.
    Hanlivý název Pfaffenkönig“ použil od Williama Occama i komunistický německý teoretik Karel Marx (1818-1883). Název byl přeložen československými komunisty jako Popský král“, i když neměl nic společného s ruskými popy a pod tímto hanlivým názvem se Karel IV. dostal do socialistických učebnic dějepisu v Československu. 
   Německý komunista židovského původu Karel Marx, v 6 letech pokřtěný luterán, byl zaměřen proti všem Slovanům. Považoval za nutné vyhladit Slovany. V roce 1848 napsal: "že se těší na likvidaci reakčních mas, hlavně Chorvatů a Čechů a jim podobnou verbež." Karla IV. otevřeně nenáviděl a napsal toto: To staré hovado vstoupilo do Prahy a zdechlo."

   Toto hodnocení je zvláštní od člověka, který měl několik nemanželských dětí se služkami, utrácel z majetku své bohaté ženy Jenny (Johanna) von Westphalen (1814-1881) šestinásobek ročního platu a byl určitou dobu placeným spolupracovníkem rakouské policie. 

  
   Manželky Karla IV.
       krále českého a císaře Svaté říše římské

blanka-z-valois.jpgBlanka (Markéta) z Valois (*1316, + 1. 8.1348). Blanche = Bílá, její přezdívka vznikla z toho, že měla světlou pleť a blonďaté vlasy.
     Princezna Markéta, dcera hraběte Karla I. z Valois a Mahauty ze Châtillonu. Nevlastní sestra francouzského krále Filipa VI. z Valois. 1. manželka Karla IV. Otec Blanky Karel I. z Valois měl staršího bratra  krále Filipa IV. Francouzského zv. Sličný. Filipův syn Karel IV. Francouzský zv. Krásný-Sličný si vzal za 2. manželku Marii Lucemburskou, sestru Jana Lucemburského, otce českého prince Václava - Karla IV.
      Blančin bratranec Karel IV. Francouzský zv. Krásný byl strýc budoucího českého krále Karla IV. Lucemburského. Syn Filipa VI., synovec Blanky z Valois, Jan II. Dobrý měl za manželku Gutu-Jitku, sestru českého Karla IV.
      Díky těmto příbuzenským vztahům byla Blanka vzdálenou tetou českého krále Karla IV. a přímou tetou a své švagrové Jitky.
     Karel IV. se stal strýcem své sestry Jitky a svého švagra Jana II.

rod-blanky-z-valois.jpg
         

      Svatba Blanky s Karlem se uskutečnila 15.5.1323 v Paříži. Do Čech přijela 12. 6.1334. Naučila se česky a německy. V roce 1337 byla donucena králem Janem přestěhovat se do Brna, kde byla do roku 1342. Hlavním důvodem přestěhování bylo to, že Češi vzdávali větší pocty Karlově manželce Blance, než Janově manželce Beatrix. Českou královnou korunována 2.9.1347. Podle zápisů v kronikách uměla velice pěkně vyšívat. 
          Podle lékařského průzkumu MUDr. Emanuela Vlčka z roku 1983 byla vysoká 159 cm. Dožila se 32 let. Zemřela na tuberkulózu, nikoli na mor, jak se do té doby předpokládalo. Zemřela na Pražském hradě a byla pohřbena v královské hrobce katedrály sv. Víta.

 anna-falcka.jpgAnna Falcká (* 26.9.1329, + 2.2.1353), 2. manželka. Dcera rýnského falckraběte (palácový hrabě) Rudolfa II. a Anny Korutanské (Tyrolské), praneteř českého krále Jindřicha Korutanského (strýc její matky Anny). Svatba 4.3.1349 v Bacharachu na Rýně (Porýní-Falc).
                                                     V kronice Františka Pražského je tento zápis: " V den Přenesení sv. Václava (4.3.), ve středu před nedělí Reminiscere (2. postní-pražná 8.3.), byla panu Karlovi, králi římskému a českému dána za manželku dcera hraběte falckého jménem Anna. Svatba byla slavena slavnostně na hradě Bacharachu." Někdy bývá uveden datum svatby 11. 3., ale ten je nepravděpodobný vzhledem k tomu, že byl v polovině postní doby. Římskou královnou 26. 7.1349 v Cáchách, korunoval ji trevírský arcibiskup Baulduin (Karlův prastrýc). V Praze ji korunoval arcibiskup Arnošt 1.11.1349 českou královnou. . 
          V Čechách měla Anna přezdívku Mečka, údajně pro její pronikavý hlas. Touto přezdívkou ji oslovoval i Karel IV. Podle kronikářů zavinila závažné Karlovo onemocnění. Královna měla pocit, že ji Karel nemá rád a připravila mu z nějakých bylin "nápoj lásky", po kterých se přiotrávil. 
          Na výšku měřila 152 cm. Dožila se 23 let. Zemřela v Praze a byla pohřbena v královské hrobce katedrály sv. Víta.

anna-svidnicka.jpgAnna Svídnická (*1339, +11.7.1362), 3. manželka,dcera knížete Jindřicha II. Svídnického (+1343) a Kateřiny Uherské (?1310-1350?, dcera uherského krále Karla Roberta z Anjou, *1288 Neapol, +16.7.1342 Visegrád). Po smrti otce Jindřicha se s ní matka Kateřina odstěhovala do Uher ke svému bratrovi králi Ludvíkovi I., kde byla Anna vychovávána.  
          Původně ji její poručník strýc Bolek (Boleslav) II. Malý, bratr jejího otce Jindřicha II. zasnoubil Karlovu synu Václavovi (1350-1351). Po Jindřichově a manželčině smrti si Annu vzal Karel IV. Svatbu domluvil Annin strýc Bolek II. Malý. Svatba 27. 5.1353 v Budíně (Budapešť). Českou královnou 28. 7.1353 v Praze. 9.2.1354 římskou královnou korunována arcibiskupem kolínským Vilémem v kostele Panny Marie v Cáchách, římskou císařovnou ji korunoval 5.4.1355 v Římě ostijský biskup Petr Bertrandi kardinál de Colombriers.  
          Ve své době byla považovaná za nejkrásnější ženu v celé Evropě. Jeden z kronikářů napsal, že: "není krásnější ženy v římské říši, než císařovny". Byla vysoká 167 cm. Zemřela při porodu syna ve věku 23 let. Pohřbena v chrámu sv. Víta v královské hrobce. Při průzkumu jejích ostatků byla v její rakvi i lebka novorozence.

alzbeta-eliska-pomoranska.jpgAlžběta (Eliška) Pomořanská (* 1346/7, + 14. 2.1393 Hradec Králové). 4. manželka, dcera vévody Bohuslava V. (Boguslav, Bogislav) Pomořanského a Alžběty Piastovny Polské. Narodila se ve městě Volehošť (Bolhošť, později Wolgast, dnes spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko v SRN). Vnučka polského krále Kazimíra III. Velikého. Měla silnou a urostlou postavu, vysokou 169 cm.
        Svatba s Karlem 21.5.1363 v Krakově na Wawelu. Elišce bylo 16 let, Karlovi 47 roků. V Praze ji Arnošt z Pardubic korunoval českou královnou 18. 6.1363. Římskou císařovnou 1.11.1368 v Římě korunována papežem bl. Urbanem V. Byla jedinou císařovnou v dějinách, kterou korunoval papež.
        V roce 1371 císař Karel těžce onemocněl a císařovna Eliška vykonala za jeho uzdravení pěší pouť z Karlštejna do katedrály sv. Víta v Praze, aby poklekla u hrobu sv. Zikmunda.
        Eliška se dožila 46-47 let. Zemřela na hradě ve svém sídelním věnném městě Hradci Králové. Pohřbena v královské hrobce v katedrále sv. Víta v Praze.
        Hrad byl zbořen husity roku 1423. Na jeho místě byl postaven v letech 1709-1714 biskupský seminář s kostelem sv. Jana Nepomuckého.

41) Václav IV. 1378 – 1419 +.
     V Německu zvaný Líný král, král opilec. Syn Karla IV./I. a Anny Svídnické, * 26. 2.1361 v Norimberku (SRN), + 16. 8.1419 Nový Hrad u Kunratic - Wenzelsburg (Venclburk). Pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic byl pokřtěn 11. 4.1361 v kostele sv. Sebalda v Norimberku. Přes protesty arcibiskupa Arnošta z Pardubic byl ve dvou letech 15.6.1363 korunován na českého krále, za tři dny byla korunována jeho macecha Eliška Pomořanská.
     Markrabě braniborský a lužický od r. 1373, vévoda lucemburský a slezský od r. 1376, hrabě ze Sulzbachu (Horní Falc v Německu). V 7 letech se stal s arcibiskupem Arnoštem zemským správcem. Od 9 let pil víno. V 15 letech zvolen 30.3.1376 ve Frankfurtu nad Mohanem za římského krále, korunován v Cáchách 10. 6.1376 jako Václav I. Korunoval ho biskup Gerhard z Bergu (+ 15.11.1398, biskupem 1365 - 1398).
       Václavův otec císař a král Karel IV. zemřel, když bylo Václavovi 17 let a v tom roce se v Evropě vyskytl mor, na který zemřeli jeho rádci: Jan Očko, Jan ze Středy a M. Vojtěch Raňkův z Ježova. Za nové rádce si Václav zvolil své přátele, tak zvané milce, kteří byli stejného věku jako on. Se svými rádci se rád účastnil zábav a pití. Často měnil své názory. Jeho současník Edmund de Dynter, brabantský kronikář, který se s králem znal, napsal: ,,že král Václav je vzdělaný a moudrý panovník, který umí číst a psát v několika jazycích." Václav také dokončil většinu rozestavěných staveb Karla IV.
     V roce 1389 svolal (jako římský král) do Chebu říšský sněm, na kterém vyjednal zemský mír. Na druhý den sněmu se oženil s bavorskou princeznou Žofií a dal ji korunovat na římskou královnu.
     V té době se začali objevovat různí kazatelé, karatelé, blouznivci a reformátoři. Král se věnoval svým zábavám a politickou situaci neřešil. V r. 1380 dal vybudovat nový Králův dvůr na Starém Městě pražském (dnes Obecní dům). Komplex zahrnoval palác, domy pro dvořany, lázně, lvinec a zahradu.
       Václav byl dvakrát ženatý: 1. manželka Johana (Jana) Bavorská, korunována českou královnou 17.11.1370, římskou královnou 6.7.1376 v Cáchách. Sňatkem s první manželkou Johanou se stal vzdáleným strýcem své pozdější druhé manželky Žofie. 2 manželka Žofie Eufemie Bavorská. Václava a Žofii oddal Jan biskup z Kamene Slezského (Kamień Śląski u Opole), který ji korunoval na římskou královnu 2.5.1389 v Chebu (římské královny), korunována na českou královnu 15.3.1400 v Praze. Obě manželství byla bezdětná.
     Pod tlakem politické diplomacie Francouzů odmítl král Václav v roce 1382 odjet na korunovační jízdu do Říma. Nebyl korunován na císaře, i když mu to nabízel papež. V roce 1396 byl zavražděn Václavův bratr Jan Zhořelecký (1370-1396) a král Václav vzal do Prahy na výchovu jeho dceru, svoji neteř Elišku Zhořeleckou (1390-1451). Matka Elišky Kateřina Meklenburská (1372-1400) zemřela v roce 1400. Václav a Žofie vybrali Elišce ženicha Antonína Barbantského a Žofie s ní odjela na svatbu do Bruselu.
    V roce 1394 byl král Václav IV. zajat markrabětem moravským, generálním říšským vikářem pro Itálii, bratrancem Joštem Lucemburským (1351-1411), nejvyšším purkrabím Otou z Bergova a Panskou jednotou. Propuštěn na vojenský zásah nevlastního bratra Jana Zhořeleckého.     
    Král Václav měl spory s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna a to komplikovalo korunovaci princezny Žofie na českou královnu, protože korunovaci mohl vykonat pouze pražský arcibiskup. Jan z Jenštejna abdikoval v roce 1396. Novým arcibiskupem se stal Olbram III. ze Škvorce a korunovaci královy 2. manželky Žofie Bavorské nic nebránilo. Arcibiskup Olbram ze Škvorce korunoval Žofii v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.
       Král se korunovace neúčastnil a pobýval ve svých komnatách na Hradě. V evropských dějinách je to jediný případ neúčasti panovníka na manželčině korunovaci. 20.8.1400 sesazen z římského trůnu a zajat. V r. 1402 ho zajal nevlastní bratr Zikmund a uvěznil ve Vídni. Král Václav za rok uprchl. V roce 1408 byl přiotráven jedem a začal stupňovat pití alkoholu. Přesídlil z Hradu do Králova dvora na Starém Městě (dnes Obecní dům).
     Na královském dvoře v Praze pobýval v letech 1408-1417 synovec královny Žofie Albrecht III. Zbožný (Albert 1401-1460), syn Arnošta II. Wittelsbacha (Albrecht III. byl 20.6.1440 zvolem českým králem, ale českou korunu odmítl).
       18.1.1409 vydal král Václav Dekret kutnohorský, kterým změnil počet hlasů na UK: Češi 3 hlasy, cizinci 1 hlas. Ve stejném roce uznal Václava za římského krále koncil v Pise, ale protože se neujal vlády, zvolilo několik kurfiřtů byl v září 1410 za římského krále jeho nevlastního bratra Zikmunda. Ten však nedostal potřebný počet hlasů. Kurfiřti se sešli k opakované volbě 1.10.1410. Římským králem byl zvolen moravský markrabě a Václavův bratranec Jošt Lucemburský Moravský (+ 18.1.1411)
       21.7.1411 byl kurfiřty zvolen za římského krále Zikmund. V roce 1415 vzniklo Prusko. Umožnil to císař Zikmund, který zastavil Branibory svému švagrovi norimberskému purkrabímu Janu III. Hohenzollernskému.
      Král Václav se po oznámení zprávy o defenestraci novoměstských konšelů (30.7.1419) velice rozčílil a dostal záchvat. Trpěl nevolnostmi, návaly strachu a bolestí v levé ruce. Ve svátek Nanebevzetí Panny Marie se mu ulevilo. Druhý den si stěžoval na bolest hlavy a levé ruky. Kronikář Vavřinec z Březové popisuje, že 16. 8.1419: "Po poledni kolem sedmé hodiny denní (13 hodin) byl stižen šlakem." Kronikář Vavřinec napsal: "Po tom mordu na Novém Městě, protože se Pražané tak velmi vzbouřili a konšely jím dosazené z radnice shodili a takové ukrutenství nad nimi činili, osmnáctý den, ve středu po Nanebevzetí Panny Marie (16.8.) král Václav v hodinu nešporní (16 hodin) poražen jsa šlakem (mrtvicí), náhle se skácel k zemi s velikým křikem a řevem lvím na Novém hradu v Kunraticích." Podle moderních lékařských průzkumů nezemřel král na mrtvici nebo infarkt, ale na epileptický záchvat. 
     V roce 1420 byl v Německu namalován obraz Václava IV. s tímto textem: "Wenceslaus Prius Romanorum imperator dein rex Bohemiae, hussitarum patronus. Natus 28. sept. 1361, denatus 16. aug. 1418" (Václav První Římský král pak král Český, husitů ochránce. Narozen 28. září 1361, zemřel 16. srpna 1418). Na obraze jsou data narození i smrti zapsaná nepřesně.
     Královna Žofie dala Václavovo tělo nabalzamovat a 18. 8. vystavit v basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. V neklidné situaci královna dala v noci z 20. na 21.8.1419 převézt rakev oklikou na Hrad do svatováclavské kaple, kde byla do 12. září. Opět v noci byl převezen lodí po Vltavě na Zbraslav a zde 20.9. tajně pohřben.
     10.8.1420 přitáhl kněz Koranda s Tábority do Zbraslavi. "Svedený lid cepy vše roztřískal, meči rozsekal a rozházel, ba nedopřál pokoje ani královským tělům tam odpočívajícím." Opilí husité - táborité klášter vydrancovali, králův hrob vyloupili a mrtvého Václava zneuctili. Jeho tělo položili na oltář, na hlavu mu vložili korunu ze sena a do úst mu lili pivo, protože za živa prý s nimi také rád popíjel. Tělo krále nechali ležet na dlažbě vypáleného kostela. Našel ho rybář Moucha, který ho pohřbil na své vinici a jeho hrob přikryl opukovou deskou. Po třech letech dali čeští páni hledat tělo krále Václava a slíbili vyplatit odměnu. Po nalezení byly královy ostatky převezeny 25.7.1424 do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě a slavnostně pohřbeny vedle Václavova otce Karla IV. a matky Anny Svídnické.
    Johana (Jana) Bavorská (*1356 Haag, Nizozemí, + 31.12.1386 Karlštejn), 1. manželka Václava IV., manželství bezdětné. Dcera vévody Albrechta I. Štraubinského (1336-1404, Straubing-Holandský), falckraběte rýnského bavorského a holandského (Nizozemí) a Markéty Slezské (Březské) z Lehnice (1342-1386, pravnučka Václava II.). Královna Jana (Johana) byla prapravnučkou českého krále Václava II. Bratranec Jany Bavorské byl kníže Jan II., otec pozdější královny Žofie. Vzdálená teta Václavovy 2. manželky Žofie. Johanin děda po otci císař Ludvík IV. Bavor (1282-1347) byl pradědou královny Žofie.
     Sňatek 14 leté Jany s 9 letým Václavem IV. 29.9.1370 v Norimberku. Sňatkem s Johanou se z Václavových protivníků Wittelsbachů stali spojenci.
     Pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi byla Jana korunována na českou královnu 17.11.1370 v Praze. Římskou královnou 10.6.1376 ve Frankfurtu nad Mohanem. Rychle se naučila česky, aby mohla mluvit se svými poddanými. Oblíbila si královský hrad v Písku, kde ráda  pobývala. V roce 1386 při pobytu na Karlštejně zemřela.
     V noci z 30. na 31. prosince vstala, vešla do ložnice krále a šla na mísu. V tom okamžiku se na ni vrhl jeden ze psů, kteří byli u královy postele a prokousl ji hrdlo. Podle německých kronikářů zemřela hladem, protože se s prokousnutým krkem nemohla najíst.
     Český historik Rudolf Urbánek se domnívá, že zemřela na mor. Král Václav dal vystrojit 12. 1.1387 velkolepý pohřeb, ale "pro velký žal" se ho nezúčastnil a odjel na hrad Žebrák, kde lovil divočáky. V naší historii je to jediný případ neúčasti krále - manžela na pohřbu královny. Pohřbena v královské hrobce na Hradě.
    Žofie Eufemie Bavorská (Sophia Euphemia von Bayern, Sophia Euphemia de Bavaria * 1.1.1376 Mnichov, SRN, + 4.11.1428 Bratislava, SR), 2. manželka, manželství bezdětné. Dcera bavorského vévody Jana II. (* 1341, + 8.8.1397) Wittelsbacha z Mnichova (Německo) a Kateřiny (* 1350, + 31.5.1391 Mnichov) kněžny z Gorice (Slovinsko-Itálie). Žofiin otec Jan byl bratrancem královny Jany, 1. manželky Václava IV., která byla její vzdálenou tetou.
    Žofie měla dva starší bratry bavorské vévody a od roku 1397 spoluvládce Bavorska: Arnošta – Ernesta II. Bavorského (* 1373, + 2.7.1438, spoluvládce 1397) a Viléma III. Bavorského (* 1375,  + 12.9.1435, vládce Mnichova 1397-1435). Nevlastní mladší bratr Jan III. z Grünwaldu (u Mnichova, Johann III. Grünwalder, * 1392, + 2.12.1452 Vídeň) byl v letech (15.1.) 1448-1452 biskupem Freisingu. Jeho matkou byla Kateřinina dvorní dáma Anna Pirsserová.     bavorsky-znak.jpg
     Princezna Žofie byla na vychování u otcova staršího bratra, svého strýce Bedřicha (*1339, +4.12.1393, vládce 1375-1393) na hradě Landshutu (75 km od Mnichova). V roce 1388 ji vzal strýc Bedřich do Prahy, kde měl jednání a lov s králem Václavem a dvanáctiletá princezna krále okouzlila svou krásou. Král Václav byl už dva roky vdovcem a vévoda Bedřich vyjednal s Václavem IV. sňatek, který se uskutečnil 2.5.1389 v Chebu (den po zahájení říšského sněmu). Oddal je nejvyšší kancléř (1384-1396) a člen rady krále Václava IV. kamminský biskup Jan (Hanek Brunův) Brunonis (1340-1407/1409, od 1360 písař a sekretář císaře Karla IV.) z Kamene Slezského (Kamień Śląski u Opole). Sňatkem se Žofií opět připojil král Václav Wittelsbachy ke svým spojencům.
     kralovna-zofie-na-konzole-v-tynskem-chramu-v-praze.jpgŽofie ráda tančila, ale byla také velmi zbožná. Mezi její oblíbené modlitby patřil růženec. Rychle se naučila česky a Češi ji přijali za svou královnu. Jejím zpovědníkem v Praze byl sv. Jan Nepomucký (+1393).
    Od svého manžela krále Václava IV. dostala 26.2.1399 darem město Dvůr nad Labem, od té doby je název města Dvůr paní králové (Dvůr Králové nad Labem). Nebyla ještě korunována na českou královnu, byla manželkou krále = paní králová). Ve Dvoře Králové dala postavit nový kostel sv. Jana Křtitele. Ve svém dalším věnném městě v Chrudimi dala přestavět kostel Nanebevzetí Panny Marie.
    Ostatní věnná města získala Žofie v roce 1400, sedm let po smrti císařovny Elišky Pomořanské (+1393) a velice dobře se o ně starala. Svůj majetek několika násobně rozmnožila. V době internace krále Václava ve Vídni 1402-1403 pobývala ve svých dvou oblíbených východočeských městech, v Hradci Králové a ve Dvoře Králové.
    Od roku 1402 se zúčastňovala českých kázání M. Jana Husa a stala se jeho velkou obdivovatelkou a ochranitelkou. Sama napsala několik listů na papežský dvůr, aby Jana Husa obhájila. Po jeho upálení podporovala všechny, kteří chtěli uskutečnit nápravu v církvi. V roce 1416 na královnu Žofii podali čeští katoličtí páni žalobu ke kostnickému koncilu.
    Před Vánocemi 1418 přijel do Prahy Žofiin bratr Arnošt, který ji chtěl odvrátit od kacířství, protože tím znevažuje celou jejich rodinu. Na veřejném shromáždění na Hradě královnu uhodil do tváře. Po tomto incidentu vévoda Arnošt odjel.
    20. února 1419 byla ve Skalici (na Slovensku, u českých hranic nedaleko Hodonína) obžalována z kacířství a povolána do Hodonína před papežského nuncia španělského biskupa Fernanda z Luccy, aby se hájila. K soudu se nedostavila, protože v Čechách vypukla husitská revoluce a na cestách nebylo bezpečno.   
    Po smrti Václava IV. (+16.8.1419) byla králem Zikmundem jmenována jako regentka - správkyně Českého království. Ve vládě ji pomáhala vladařská rada v čele s Čeňkem z Vartemberka. Ztratila k husitům sympatie a přestala je podporovat, když slyšela zprávy o jejich loupení a vraždění. 4.11.1419 přitáhli k Praze Táborité vedeni Mikulášem z Husi. Podařilo se jim dobýt Menší Město (Malou Stranu). Královna v noci na 5.11. uprchla z Hradu v doprovodu Oldřicha z Růže (z Rožmberka) a odjela do svých věnných měst Hradce Králové a Dvora Králové. Na Štědrý den 24.12.1419 přijela do Brna, kde složila regentský úřad do Zikmundových rukou. Na Hod Boží vánoční 25.12.1419 odjela do Prešpurku (Bratislava).  
    Dva roky (1419-1421) pobývala v Zikmundově družině a pak si na švagrovi Zikmundovi vymohla své trvalé sídlo, kde bydlela od roku 1422. Odvezla si část rodinného pokladu, protože její věnná města zabrali husité a finančně by zůstala závislá na králi Zikmundovi. Ten ji občas vyplácel důchody, z kterých žila poměrně dobře.
   Pro chrám sv. Martina dala královna Žofie zhotovit svícen (lustr) ze dvou mrožích klů, na kterých stojí pozlacený stříbrný baldachýn a uprostřed je z jantaru sedící soška sv. Kateřiny. Na podstavci je latinský nápis: S(an)c(t)a Kath(er)ina ora p(ro) nobis - svatá Kateřino oroduj za nás. Velikost svícnu: v 28 cm, š 21 cm, d 45 cm. Malý lustr je zavěšen na 4 řetízcích, dva z nich jsou dlouhé 44 cm. Od 17. století je lustr majetkem města Bratislavy a socha byla poprvé označena jako postava sv. Kateřiny. Historikové se přiklání k názoru, že soška představuje samotnou královnu Žofii.
      Královna dala postavit jižní kapli (později zasvěcena sv. Josefovi). Nad ní je Česká (Císařská, Zikmundova) kaple se znakem císaře, českého a uherského krále Zikmunda.
    Císař Zikmund ji chtěl provdat za polského krále Vladislava II. Jagellonského (1362-1434, děda pozdějšího českého krále Vladislava II. Jagellonského), ale královna vstoupila v Bratislavě do řádu klarisek (v Bratislavě od roku 1297) a v jejich klášteře dožila jako laická sestra. Klášter s kostelem Povýšení Svatého Kříže byl nedaleko dómu sv. Martina. Klášter byl zrušen v roce 1782 císařem Josefem II. a byl darován Královské právnické akademii a gymnáziu, 1919-2002 sídlo Univerzitní knihovny, kralovna-zofie--st--v-bratislave--4-.jpgod roku 2002 je v klášteře umístěna knihovna právnické fakulty. Kostel se stal koncertní síní.
    Královna Žofie měla ve své knihovně několik knih, většinu psaných v češtině. Mluvila, četla a psala německy, maďarsky, česky a latinsky.
     V roce 1427 vydal Žofii král Zikmund dlužní úpis na 25.000 zlatých.
     13.12.1427 napsala královna Žofie z Bratislavy dopis bratru Arnoštovi. V závěti odkázala své hrady Potštejn a Bradlec svým bratrům Arnoštovi a Vilémovi i synovci Albrechtovi, ale získal je Zikmund právem odúmrtě.
    Na jedné z lavic v katedrále sv. Martina v Bratislavě byla zhotovena její dřevěná soška (foto). Královna Žofie je v rouchu klarisky, v ruce má růženec a na klíně rozevřenou modlitební knihu. 

 - Žofie Bavorská 1419 (6.10.-24.12.1419)
     správkyně Českého království. * 1376, + 4.11.1428 v Bratislavě.

    Datum smrti královny Žofie bylo dříve uváděno českými historiky podle Starých letopisů českých: 26.9.1425. Na stránkách Dómu sv. Martina (zde) je uvedeno: "Zomrela 25.12.1428 a pochovaná bola v Dóme sv. Martina." 
    Hans Ebran von Wildenberg z Bavorska, kronikář bavorského vévody Arnošta, Žofiina bratra, uvedl datum Žofiiny smrti 4.11.1428. K tomuto datu se přiklánějí i současní čeští historikové (např. Petr Čornej).
      Před smrtí si přála být královna Žofie pohřbena v rodném Bavorsku, ale její poslední přání nebylo splněno. Pohřeb odsloužil olomoucký biskup Jan kardinál zvaný Železný. Byla pohřbena v řádovém rouchu sester klarisek v katedrále sv. Martina v Bratislavě ve věžní Královnině kapli. K postavení náhrobku královny Žofie, který měl dát zhotovit její švagr Zikmund, nikdy nedošlo.
     Žofiini bratři vévodové Arnošt a Vilém napsali dopis 25.11.1428, ve kterém určili v Bratislavě tři vykonavatele královniny poslední vůle a 12.12.1428 napsal dopis biskup Jan Železný, kde popisuje sepsání její pozůstalosti. Podle tohoto dopisu zůstalo po královně zlato, stříbro, šperky, perly, drahokamy a obrazy (tento odstavec podle Mileny Ludvíkové 2012).
    Po dlouhé době Češi na svou královnu Žofii zapomněli a Královnina kaple byla přisouzena české královně Kunhutě (manželka Přemysla Otakara II.). Po mnoha letech, podle zápisu v kronikách, si český národ začal připomínat, že jeho královna Žofie je pohřbena v katedrále sv. Martina v Bratislavě. Pod dlažbou kaple byly objeveny dva hroby. První patřil královně Žofii a druhý proboštu Jiřímu Schombergovi, který byl Žofiiným současníkem. V 19. století bylo zjištěno, že ani v jednom hrobě nejsou žádné ostatky.

--- Zikmund Korybut (Žygmunt Korybutovič) 1422 – 1427
     Litevský kníže. Synovec polského krále a litevského velkovévody vstoupil do Prahy 17. 5.1422 jako zástupce „vyžádaného českého krále“ velkoknížete Vitolda, aby se ujal úřadu zemského správce Českého království. Jeho českým poradcem se husita stal Bořek z Miletínka. 1. 8.1422 byl na husitském sněmu v Čáslavi prohlášen českým králem. Na nátlak císaře Zikmunda Lucemburského byl v březnu 1423 odvolán velkoknížetem Vitoldem, který slíbil 25. 3.1423 s polským králem Vladislavem II. Jagellem v Kežmarku císaři pomoc. Rytíř Kostka z Postupic mu jménem pražských měst nabídl českou korunu 15. 2.1424. Zatčen Sirotky a Tábority 17. 4.1427 a vězněn na hradě Valdštejn u Semil (postavil Jaroslav z Turnova, syn sv. Zdislavy). V důsledku válek byl v září 1428 vyhoštěn z Čech.

----- interregnum (bezvládí) 1428 – 1436.

42) Zikmund Lucemburský 1419 – 1421 /– 1436 – 1437 +.
     * 14./15. 2.1368 Praha (Norimberk), + 9.12. 1437 Znojmo. Syn Karla IV. / I. a Elišky Pomořanské, které byl velice podobný (podle portrétu z roku 1433 v Louvru porovnaného s lebkou Eliška Pomořanské). 1. manželka Marie Uherská. 2. manželka Barbora Celská. Dcera Alžběta (1409-1442, matka Ladislava Pohrobka, vdaná 1454, manžel Albrecht I. Rakouský německý a český král).
    Markrabě braniborský 1373, král polský 1382 – 1384, král uherský 31. 3.1387, od r. 1410 německým králem. Římským králem 21. 7.1411, korunován 8.11.1414. zikmund.jpgDvojhlavý orel, znak sv. Karla Velikého se stal znakem Římské říše. Přezdívku Ryšavá liška dostal už v dětství, kvůli zrzavým vlasům. Jan Želivský ho v r. 1420 nazval neuctivě touto přezdívkou, ale není pravda, že ji vymyslel on nebo husité, jak tvrdili obrozenci v 19. a komunisté ve 20. století.
1379 – 1381 pobýval Zikmund v Uhrách. V letech 1381 – 1382 pobýval v Krakově, kam ho poslal bratr Václav, aby se naučil polsky. Poláci odmítli uherské panovníky a Zikmund se vrátil do Uher. V roce 1396 se Zikmund postavil s bratrancem Joštem proti Václavovi. 25. 9.1396 mu hrabě Heřman II. z Celje (dnes ve Slovinsku) zachránil život před utonutím v bitvě s osmanskými Turky (sultán Bajezid I.) u Nikopole (dnes Nijkup u Velkého Tarnova v Bulharsku). Zikmund si Heřmana II. zvolil za svého rádce. Za rok, v únoru 1397, Heřman potlačil vzpouru proti Zikmundovi a za to dostal Varaždínskou župu (dnes Chorvatsko). V roce 1401 vysvobodil Heřman II. Celjský krále Zikmunda ze zajetí na hradě Sikloši a Zikmund se zasnoubil s jeho dcerou Barborou. Erb Celjských tři zlaté hvězdy na modrém poli převzalo Slovinsko do státního znaku.
    V roce 1408 obnovil Řád draka, Dračí řád, podle řádu sv. Jiří. Ten založil v roce 1380 srbský rytíř Miloš Obilič, který na Kosově poli 15. 6.1389 ubodal sultána Murada I. Posláním rytířů řádu byla obrana křesťanské víry. Odznakem řádu byl stočený drak. Na zádech měl červený kříž sv. Jiřího. Drak byl symbolem nepřátel křesťanství, kříž symbolizoval vítězství Krista.
    V roce 1411 odvezl Zikmund říšské i české korunovační klenoty do Prešpurku (Bratislavy) hlavního města Uher.
    V roce 1410 svolal Zikmund církevní sněm do Kostnice, aby odstranil schizma (trojpapežství). Na tomto koncilu byl také odsouzen M. Jan Hus a upálen jako kacíř 6. 7.1415. Husovo odsouzení bylo pro Evropu okrajovou záležitostí sněmu, ale pro Čechy zásadní událostí. Král Zikmund se zasloužil o ukončení církevního schizmatu (trojpapežství), sjednotil rozhádané říšské kurfiřty a vyřešil problém utrakvismu (dvojí vyznání) v Čechách.
    Zikmund držel levý břeh Vltavy s Pražským hradem. Českým králem korunován 28. 7.1420 v katedrále sv. Víta. V následujícím roce husitský sněm prohlásil českou korunovaci za neplatnou. Král lombardský 25.11.1431. Římským císařem 31. 5.1433 korunován 208. papežem Evženem IV. v basilice sv. Petra v Římě. V roce 1436 přivezl kancléř Kašpar Šlik svatováclavskou korunu do Prahy. Na jednání 5. 7.1436 mezi husity a poselstvem basilejského koncilu byla ujednána kompaktáta. Na základě dalších podmínek byl přijat 23. 8.1436 v Jihlavě za českého krále (musel potvrdit zábory v revoluci, účast zástupců měst a nižší šlechty na sněmu). 23. 8.1436 krále Zikmunda uvítal v Praze husitský arcibiskup Jan Rokycana. Později Rokycana obviňoval císaře. Jejich vztah se vyostřil a ze strachu o svůj život uprchl Rokycana před císařem, který 9. 9.1437 dal popravit Jana Roháče z Dubé a dalších 52 mužů.
    Do Budy (Budapešť) pozval Zikmund nejlepší umělce z Evropy a vybudoval královskou rezidenci. Nemocný rakovinou 11.11.1437 odjel z Prahy do Uher, které měl rád, ale dojel pouze na hrad do Znojma. Tam zavolal nejpřednější pány Českého království a doporučil jim svého zetě Albrechta za českého krále. Zanedlouho na znojemském hradě v náruči své dcery Alžběty zemřel. Pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně (Varaždín, dnes Oradea v Rumunsku) vedle uherského krále sv. Ladislava (1046-1095). Chrám později zničili Turci. Ostatky císaře Zikmunda byly objeveny v roce 1755 a převezeny do Stoličného Bělehradu (Székesfehérvár - Sékešfehévár, Maďarsko), kde byly uloženy vedle uherského krále sv. Štěpána I. (969-1038). Zikmundovy ostatky se zanedlouho ztratily.
    Marie Uherská (* 1371, + 17. 5.1395 Groswardein), dcera Ludvíka I. z Anjou, polského a uherského krále a Alžběty Bosenské. Zásnuby se Zikmundem v r. 1379 v Trnavě. Zikmund odešel z Uher v roce 1382, zrušil zásnuby a Marie se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Regentka Alžběta Bosenská dala korunovat dceru Marii za uherskou královnu. Uherští magnáti nebyli spokojeni s vládou Mariiny matky regentky Alžběty Bosenské a nabídli korunu Karlu III.(II.) Neapolskému. Zikmund si pod záminkou ochrany své snoubenky vynutil 15.11.1385 sňatek a získal uherský trůn, na kterém byl 50 let.
    Královna vdova Alžběta Bosenská dala na Karla II. (III. Neapolského) Uherského z Drače spáchat atentát 7. 2.1396. Zemřel ve vězení. Mariina sestra sv. Hedviga Polská z Anjou (1374-1399) byla zvolena polskou šlechtou a korunována v roce 1383 na Jadwig Rex Poloniae (Hedvik král Polska), aby bylo zdůrazněno, že je vládcem podle práva a ne manželkou panujícího krále Vladislava II. Jagella, kterého si vzala v roce 1385. V létě 1386 byly královny Alžběta a Marie přepadeny stoupenci Karla III. Horváthovci a uvězněny. Jan Horváth v lednu 1387 uškrtil Alžbětu před očima její dcery Marie. Zikmund dal Horváthovce popravit. 31. 3.1387 byl Zikmund korunován na uherského krále a stal se spoluvládcem Marie Uherské. Těhotná královna Marie zemřela po pádu z koně.
    Barbora Celská (*1390/5 Celje – Slovinsko, + 11. 7.1451 Mělník), dcera hraběte Heřmana II. Celjského (1365-1435) a Anny ze Schaunbergu. Její bratr byl Oldřich Celjský. Otec Heřman II. byl bratranec královny Marie Uherské (1. manželka císaře Zikmunda) a její sestry sv. Hedviky Polské. Jejich matka Alžběta Bosenská a matka Heřmana II. Kateřina z Kotromanic byly sestry. Heřmanova neteř Anna Celjská (dcera jeho bratra Viléma Celjského /1361–1392 a Anny Polské /1366–1425) byla 2. manželkou polského krále Vladislava II. Jagella.
    Sňatek Barbory se Zikmundem v roce 1408. V roce 1433 byla korunována na římskou císařovnu. Uměla velice dobře česky. Českou královnou 11. 2.1437.
    Zikmund ji daroval zámek ve Zvolenu a odvody z báňských měst na Slovensku. Císařovna Barbora se zastávala husitů a byla ve spojení s hejtmanem utrakvistů Hynkem Ptáčkem z Pikrštejna (1400 - 1444, synovec Jana Roháče z Dubé (Jiří z Poděbrad byl tchán Hynkovy dcery Žofie). Usilovala o to, aby se po Zikmundově smrti stala panovnicí a nově zvolený král se stal jejím manželem. Zikmund ji za tyto intriky dal zatknout a odvézt na Mělník, kde se věnovala alchymii. Zde ji po Zikmundově smrti věznil do roku 1439 král Albrecht. Císařovna Barbora na Mělníku zemřela na mor.
    Pohřbena v Martinické kapli u zdi svatováclavské kaple katedrály sv. Víta. Je prababičkou několika dynastií v Evropě. Mezi její potomky patřila královna Anna Dánská, manželka anglického Jakuba I. Stuarta. Jejich dcera byla „česká“ zimní královna Alžběta Stuartovna. Královna Barbora přežila svou jedinou dceru Alžbětu.

43) Albrecht I. Rakouský, Habsburský 1437 – 1439 +
    německý král. * 10./16. 8.1397 Vídeň, + 27.10.1439 Komárno. Zeť Zikmunda, rakouský vévoda (Albrecht V.). V jeho 7 letech mu zemřel otec a císař Zikmund se stal jeho poručníkem. Manžel Zikmundovy dcery Alžběty Lucemburské. Spolu měli čtyři děti: Anna Habsburská (1432-1462, vévodkyně saská/durynská), Jiří (1435, zemřel po narození), Alžběta Rakouská Habsburská (1436-1505, polská královna, vdaná 1454, manžel Kazimír IV. Jagellonský, rodiče českého krále Vladislava II. Jagellonského. Další jejich tři synové se postupně stali polskými králi: Jan I. Albrecht/Jan Olbracht, Alexandr a Zikmund).
    Zdědil českou korunu. Za krále byl zvolen v Karolinu 1.1.1438 a přijatý 29.5.1438 zemským katolickým sněmem za českého krále. Korunován v roce 1438. Po válce proti Turkům v Uhrách se nakazil úplavicí a zemřel. 4 měsíce po jeho smrti se narodil syn Ladislav Pohrobek (1440-1457).
    Alžběta Lucemburská (* 28. 2.1409, 19.12.1442 Györ /Ráb), dcera císaře Zikmunda Lucemburského a Barbory Celjské. Ladislavova matka Alžběta se snažila všemi prostředky prosadit synova práva v Uhrách za pomoci Jana Jiskry z Brandýsa. Pověřila dvorní dámu Helenu Kottannerinovou, aby ukradla švatoštěpánskou korunu (od té doby má nakloněný křížek) a přivezla ji do Komárna. Královna převezla korunu z Komárna do Stoličného Bělehradu (Székesfehérvár v Maďarsku), kde zařídila Ladislavovu korunovaci. Ladislavovi byly tři měsíce.

--- Kazimír IV. Jagellonský 1438.
   * 30.11.1427/28, + 7. 6.1492, polský princ, mladší syn polského krále Vladislava II., bratr polského krále Vladislava III. Varenčika. Manželka Alžběta Rakouská. Zvolený 29. 5.1438 sněmem opoziční husitské šlechty a měst v Mělníku za českého krále. Dědičný český král Albrecht Rakouský mu vyhlásil válku a 11. 8.1438 se české oddíly střetly s polským vojskem, doplněným českou opozicí. Mezitím se stal velkoknížetem litevským a českou korunu i trůn odmítl, 35. polský král od r. 1444. Jeho syn Vladislav IV. se stal v roce 1471 českým králem jako Vladislav II. Jagellonský.
    Alžběta Rakouská Habsburská (1436-1505), dcera Albrechta I. Rakouského. Polská královna. Manželka Kazimíra IV. Jagellonského. Matka čtyř králů. Jejich syn Vladislav II. Jagellonský se stal českým králem v roce 1471. Jeho bratři: Jan I. Albrecht (Olbracht) *1459, král 1492-1501, Alexandr Jagellonský *1461, 1501-1506 a Zikmund I. Starý * 1467, 1506-1548 se stali postupně polskými králi.

--- Albrecht III. Bavorský 1440.
    zvaný Zbožný. * 27.3.1401 Mnichov, +29.2.1460 Mnichov. Otec Arnošt II. Wittelsbach Bavorský, matka Alžběta z Viscontiů, milánská vévodkyně, dcera vévody Barnabáše (Bernaba) Milánského.
    Bavorský (mnichovský) vévoda (1438-1460), synovec české královny Žofie Bavorské. V roce 1429 byl zasnouben s Alžbětou z Württemberku, dcerou hraběte Eberharda III. Alžbětin otec později zasnoubení zrušil a Alžběta se provdala za hraběte z Werdenbergu, který byl komorníkem na otcově dvoře.
    V roce 1432 se Albrecht tajně oženil se služkou Anežkou Bernauerovou z Augsburku. Jeho otec vévoda Arnošt II. se sňatkem nesouhlasil. V roce 1435 ji obvinil z čarodějnictví a dal Anežku utopit v Dunaji. Albrecht III. byl v té době na lovu. Po smrti své manželky odjel k otcovu bratranci knížeti Ludvíkovi VII. Bavorskému (1368-1447) do Ingolstadtu. Ludvík přispěl ke smíření obou Albrechtů. Albrecht III. po smíření s otcem si v listopadu roku 1435 vzal princeznu Annu Brunšvickou a měli spolu 10 dětí. V roce 1455 Albrecht založil benediktinský klášter v Andechsu, kde byl po své smrti pohřben. albrecht-iii-bavorsky-odmitl-korunu.jpg
    Vévoda uměl velice dobře česky, protože v letech 1408-1417 pobýval u své tety královny Žofie v Praze. Na jeho osobě se 20. 6.1440 dohodli představitelé všech českých stran a byl zvolen českým králem.
    Nezletilý Ladislav Pohrobek nemohl vládnout. Albrechtovi v roce 1440 Český sněm nabídl svatováclavskou korunu. Na základě znalosti poměrů mezi českou šlechtou svatováclavskou korunu odmítl a nepřijal ji.

----- interregnum (bezvládí) 1439/1440 – 1453.
    Po odmítnutých nabídkách vznikly "krajské" šlechtické spolky tzv. sněmíky - lanfrýdy (lanfríd - něm. der Landfriede = zemský mír), které spravovaly České země. Zajišťovaly obranu země , soudy a státní správu. Správcové se sjížděly na zemské sjezdy. Jedním ze správců byl Jiří z Poděbrad, který se prohlásil a byl "zvolen" v roce 1452 zemským správcem.

44) Ladislav Rakouský 1453 – 1457 +
    zvaný Pohrobek (Post humus = po smrti), Holec.* 22.2.1440, + 23.11.1457 Praha, narodil se Alžbětě Lucemburské po smrti otce Albrechta I., vnuk císaře Zikmunda, kterému byl velice podobný, pravnuk Karla IV. 15. český král. Správcem Uherska byl v době jeho nezletilosti sedmihradský vévoda Jan Hunyadi (otec Matyáše Hunyadiho-Korvína).
    V r. 1444 byl Ladislav uznán za českého krále, korunován 28.10.1453. Od r. 1454 objížděl vedlejší země Koruny české (Moravu, Slezsko, Lužice), kde přijímal hold a s návratem do Čech nespěchal. V r. 1457 ho Jiří z Poděbrad vyzval k návratu, protože byl připraven sňatek s francouzskou princeznou Magdalenou. Uprostřed slavnostních příprav zemřel. Věřilo se, že byl otráven zemským správcem Jiřím, případně, že zemřel na mor. Až v roce 1985 při výzkumu kostry bylo zjištěno, že zemřel na leukémii.
    Za jeho vlády bylo v Čechách poměrně dobře. Vzniklo pořekadlo: „Za krále Holce je v Čechách za groš ovce.“
    Předčasný konec Ladislava Pohrobka se dostal do světové literatury. V roce 1483 francouzský básník Filip de Commines napsal skladbu o smrti rytíře Lancelota (král Ladislav, v Uhrách zvaný László, Laclo), kde je Lancelot otráven dívkou, která potřela jedem půlku ostří nože a tím rozkrojila jablko. Otrávenou polovinu dala Lancelotovi.
    Magdalena Francouzská (1443-1483), dcera Karla VII. Vítězného a Marie z Anjou. Vybraná nevěsta pro Ladislava Pohrobka. Poselstvo vedl Zdeněk ze Šternberka. V době příprav odjezdu do Čech, přišla zpráva o jeho smrti. Do Čech neodjela a nikdy se nestala českou královnou.
    Princezna se za 4 roky provdala v r. 1461 za francouzského hraběte Gastona V. z Foix, syna navarrské královny Eleonory a Gastona IV. z Foix. Její příbuznou byla Anna z Foix, česká královna v letech 1502 – 1506.

45) Jiří z Poděbrad a Kunštátu 1458 – 1471 +
    zvaný král Došek, král Snopek, husitský král, nebo král obojího lidu (katolíků i husitů – utraquistů), * 23.4.1420 Poděbrady (Bouzov, Kunštát na Moravě, Hořovice), + 22.3.1471 Praha.
    Otec Viktorín Boček z Poděbrad a Kunštátu (+ 1427) sídlil na Bouzově, matka pravděpodobně Anna z Vartenberka, nebo prostá dívka. Proto měl Jiří posměšnou přezdívku, která odkazovala na nízký původ jeho matky. Jiří měl dvě sestry: Markéta ze Žeberka (manžel Bohuslav ze Žeberka), Alžběta z Dubé (manžel Jindřich z Dubé a z Lipé).
    1. manželka Kunhuta ze Šternberka, děti: Boček z Poděbrad (1442-1496), Viktorin Opavský Minsterberský z Poděbrad a Kunštátu (1443-1492), Barbora (1446-1469, bratranec manžel Jindřich z Lipé – 1415-1469, moravský hejtman, syn Jindřicha z Dubé a z Lipé), Jindřich I. Starší z Poděbrad a Minsterberka (1448-1498), dítě (*+1448, neznámé jméno a pohlaví), dvojčata: Kateřina Uherská nazývaná Kunka (Kuňka, Kunhuta po matce, 1449-1464, vdaná 1461, manžel uherský král Matyáš Hunyadi / Korvín), Zdeňka/Sidonie Česká (1449-1510, vdaná 1464, manžel vévoda Albrecht III. Saský zv. Srdnatý, zemský správce Fríska, 1443-1500), zakladatelka míšeňského rodu.
    2. manželka Johana z Rožmitálu, děti: dvě děti (*+1451, neznámého jména a pohlaví), Jindřich Mladší hrabě Minsternberský (zv. Hynek, * 18. 5.1452 Praha, + 11. 7.1492 Poděbrady), básník a překladatel. Přeložil knihu Dekameron od Giovanniho  Boccaccia, jeho známou básní je Májový sen, která je pornografickým dílem. Je prvním Čechem, který měl syfilidu. Bedřich (1453-1458), Anežka (*+1454), Ludmila (1456-1503, vdaná 1474, manžel kníže Bedřich / Fridrich I. Lehnický +1488).
    V dětství se mu dostalo vzdělání. Jiří z Poděbrad uměl číst a psát česky a německy. Ve 14 letech se Jiří zúčastnil bitvy u Lipan (1434) na straně Panské jednoty (svaz katolické a husitské šlechty). Od r. 1444 patřil  k husitským vůdcům. Císařovna Barbora Cejlská mu věnovala r. 1445 Jaroměř. 3.9.1448 obsadil Prahu a zbavil ji kališníků. 1450 koupil Vízmburk u Úpice. V r. 1452 měl tak silnou pozici, že se prohlásil za správce království, oficiálně zvolen a ustanoven sněmem poděbradské a strakonické jednoty. V r. 1452 zakoupil Jičín, 1454 Častolovice, 1455 Kladsko a 1456 Minsterberské knížectví (dnes Ziębice v Polsku).
    Na Staroměstské radnici byl šlechtou zvolen za českého krále 2. 3.1458. Den před korunovací slíbil spolu se svou manželkou Johanou, že zachová věrnost papeži a nestrpí kacířství ve své zemi. Korunován 7. 5.1458 biskupem olomouckým Protásem a rábským (györským) biskupem Augustinem. Při jeho korunovaci vypadl ze svatováclavské koruny jeden drahokam a to bylo považováno za špatné znamení. V r. 1462 byla zrušena Basilejská kompaktáta, 211. papež Pius II. ho exkomunikoval a sesadil z trůnu.
    Král Jiří 7.12.1462 s moravskými oddíly vysvobodil ve Vídni ze zajetí císaře Bedřicha (Fridricha) III. a ten dovolil na moravském znaku použití zlatočerveného šachování moravské orlice, které se nepoužívá. V r. 1465 se proti králi sjednotilo katolické panstvo do Jednoty Zelenohorské. V r. 1468 vyhlásil jeho zeť uherský král Matyáš Čechům křížovou výpravu, ale jeho vojska byla poražena. 27. 2.1469 se oba panovníci sešli a v Ouhrově vyjednali příměří. Česká a moravská šlechta zvolila 3. 5.1469 v Olomouci Matyáše českým králem, ale český kališnický sněm volbu neuznal.
    Král pro zklidnění situace v království nabídl, po složitých politických jednáních, českou svatováclavskou korunu polsko-litevským Jagelloncům. Zřekl se nástupnictví pro své syny, s podmínkou, že český sněm po jeho smrti uzná smlouvu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. a jeho nástupce si vezme dceru Ludmilu z Kunštátu a Poděbrad za manželku (Podivné konce českých panovníků 2004, Jan Bauer). Zemřel v Králově dvoře na Starém Městě pražském (dnes Obecní dům).
    Kunhuta ze Šternberka (*18.11.1425, + 19.11.1449). 1. manželka. Dcera Smila Holického ze Šternberka, matka neznámá. Sňatek s Jiřím v roce 1441. V Poděbradech založila špitál a nadaci na výchovu mládeže a vězňů. Zemřela při porodu dvojčat Kateřiny a Zdeny. Pohřbena v kapli sv. Anny v kostele Povýšení Svatého Kříže v Poděbradech. Její náhrobek se později ztratil.
    Johana z Rožmitálu (* 1430, + 12.11.1475 Mělník), 2. manželka. Dcera Jana z Rožmitálu a Ludmily ze Strakonic. Janiným bratrem byl český šlechtic a diplomat Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné. Sňatek Jany s Jiřím v r. 1450/1451 byl politický, aby došlo k usmíření utrakvistické a katolické šlechty. Korunována na českou královnu 8. 5.1458 (den po manželovi). Jediná česká královna z domácí šlechty. Starala se o 6 nevlastních a 5 vlastních dětí. K nim si přibrala mladého Matyáše Hunyadiho (Korvína) a saskou princeznu. Celá rodina bydlela v Králově sídle na Starém Městě pražském (Králův dvůr, Královský palác – Obecní dům).
    Johana často zasahovala do politických jednání. V r. 1470 svolala zemskou hotovost a v jejím čele se vydala proti zeťovi Matyášovi. Prosadila volbu Vladislava Jagellonského za českého krále, kterému byla hlavní rádkyní. V r. 1473 přesídlila do Mělníka, kde chtěla být pohřbena v kostele sv. Petra a Pavla. Místo jejího hrobu není známé.
    Podle některých pramenů byla pohřbena v katedrále sv. Víta v Praze (neprokázáno průzkumem). Jejího pohřbu se měl zúčastnit i Vladislav Jagellonský.
    Její syn Hynek (Jindřich) byl významným představitelem renesance v zemích Koruny české.

--- dvojvládí 1469 - 1490:
   Jiří z Poděbrad, později Vladislav II. Jagellonský vládl v Čechách.
  Matyáš Korvín byl českým (vzdoro)králem na Moravě, ve Slezsku, v Horní a Dolní Lužici.

--- Matyáš Hunyady (Korvín) 1469 – 1490 +.
   český vzdorokrál na Moravě, ve Slezsku, v Horní a Dolní Lužici, * 23.2.1440 Kluž, + 6.4.1490 Vídeň. Jeho rodné město Cluj Napoca (Kolozsvár) v Rumunsku. V Maďarsku a na Slovensku zvaný Spravedlivý. Syn uherského gubernátora Jana Hunyadyho, zeť Jiřího z Poděbrad, měl za manželku jeho dceru Kateřinu, kterou si vzal v roce 1461. Uherský král od r. 1458. Byl vzdělaný, uměl latinsky, německy, chorvatsky, česky a maďarsky.
    V r. 1467 ostřihomský arcibiskup Jan Panonius založil bratislavskou univerzitu, od 16. století Akademia Istropolitana (řecky Ister = Dunaj, Polis = město) a potvrdil ji papež Pavel II. a Matyáš ji umístil v Bratislavě.
    V r. 1469 ho zajal Jiří z Poděbrad. Po propuštění byl zvolen 3.5.1469 moravskou katolickou opozicí (zástupci moravské, slezské a lužické šlechty) v Olomouci za českého krále. Jeho zvolení prosadil Zdeněk ze Šternberka, který v r. 1458 navrhl Jiřího z Poděbrad za českého krále.
    V olomoucké katedrále sv. Václava byl Matyáš uveden bez korunovace (koruna byla na Karlštejně) na symbolický český trůn ostřihomským arcibiskupem Jánosem Vitézem (Jánoš Vitéž) a legátem Rudolfem z Rüdesheimu. Český sněm, ovládaný kališníky, ho odmítl za krále a uznal Vladislava II. Jagiella.
    V roce 1470 se odehrávaly mezi oběma králi boje na Moravě. Král Jiří zemřel 22.3.1471.
    Kateřina z Poděbrad (1449-1464), dcera Jiřího z Poděbrad a Kunhuty ze Šternberka, manželka uherského krále Matyáše Korvína. V roce 1476 se oženil s Beatricí Neapolskou, ta se stala v r. 1490 manželkou Vladislava Jagellonského.

46) Vladislav II. Jagellonský 1471 – 1516 +
    * 1. 3.1456, + 13. 3.1516 Budín (Budapešť). Král Bene = Dobře. 17. český král. Starší syn polsko-litevského krále Kazimíra IV. a Alžběty Lucemburské (vnučka císaře Zikmunda), pravnuk císaře Zikmunda, prapravnuk Karla IV. Jeho předkem byl litevský velkokníže Gediminas (1316-1341). Jeho bratrem byl sv. Kazimír (1458–1484), další bratři: Jan I. Albrecht (Jan Olbracht, polským králem 1492-1501), Alexandr Jagellonský (1501-1506) a Zikmund I. Starý (1506-1548) se postupně stali polskými králi. 1. manželka Barbora z Hohenzollernů (manželé se nikdy neviděli, sňatek byl jako formální zrušen), 2. manželka Beatrice Aragonská (král popřel jeho platnost, sňatek byl jako formální zrušen), 3. manželka Anna z Foix, 2 děti: Anna (1503-1547, sňatek 1569, manžel Ferdinand I.), Ludvík. Na návrh Jiřího z Poděbrad (návrh královny Johany) 5. 6.1469 uznal český sněm nástupnictví polského a litevského velkoknížete Vladislava II. (na Litvě IV.), Kazimírova syna a v jeho 15 letech ho zvolil v Kutné Hoře 27. 5.1471 za českého krále (dynastii Jagellonců založil v Litvě Jagajlo, syn kněžny Juliany a litevského knížete Olgerda, vládl 1345-1377). Podmínkou sněmu bylo, že se Jiří z Poděbrad zřekne následnických práv pro své syny. Jiří si dal podmínku o sňatku své dcery Ludmily s Vladislavem (ke svatbě později nedošlo).
    Na počest jeho korunovace byla v sousedství Králova dvora (dnes Obecní dům) vybudována Prašná brána na rozhraní Starého a Nového Města pražského,sloužila jako skladiště střelného prachu. Před korunovací dal jeho polský komorník s pokladníkem nově pozlatit jablko a žezlo. Českým králem korunován 22.8.1471. Přesídlil na opravený Hrad, kde od Václava IV. panovníci nesídlili. Na Hradě dal postavit velký sál, později nazvaný Vladislavský. Jeho obraz s manželkou Annou z Foix je na nejposvátnějším místě Čech ve svatováclavské kapli na Hradě, přestože královna do Prahy nikdy nepřijela.
    V r. 1478 mu Matyáš Korvín (Hunyadi) vyhlásil válku, za rok se sešli v Olomouci a podepsali dohody zv. Olomoucký mír, o tom, že oba budou užívat titul český král – Vladislav v Čechách, Matyáš na Moravě, ve Slezsku a obou Lužicích. Došlo k usmíření s opoziční (husitskou) panskou jednotou, i když byl katolík, uznali ho husité za svého krále.
    V roce 1485 uznala katolická šlechta Basilejská kompaktáta (zrušena v r. 1462) za zemský zákon. Po smrti Matyáše v r. 1490 se stal Vladislav králem ve všech zemích Koruny České. 15. 7.1490 byl zvolen uherským králem, přesídlil do Budína (Budapešť) a do Prahy přijel pouze třikrát. V r. 1515 uzavřel s římským císařem Maxmiliánem I. Habsburským smlouvu o nástupnictví a sňatcích svých dětí. Čeští šlechtici mu dali přezdívku král Bene (= Dobře), protože neměl rád konflikty a věci řešil kompromisem. Dal za pravdu tomu, s kým mluvil naposledy. To bylo šlechtou považováno za slabost. Byl hodnocen jako slabý panovník bez autority.
    Barbora Braniborská, Hlohovská z Hohenzollernů.(* 30. 5.1464, + 4. 9.1515), dcera braniborského kurfiřta Albrechta III. Achillea a Markéty Habsburské. V 8 letech provdána 11.10.1472 v Berlíně za knížete Jindřicha XI. Hlohovského. Po jeho smrti 1476 byla ještě v tom roce provdána v zastoupení za Vladislava II. Jagellonského 1. manželka. Manželé se nikdy neviděli. Barbora 25. 7.1492 zbavila Vladislava II. manželských závazků, protože se zasnoubila s Konrádem z Heydeku. Sňatek s Vladislavem byl jako formální v roce 1500 zrušen v Římě papežem Alexandrem VI. Barbořiny bratři nesouhlasili s novým sňatkem a uvěznili ji.
    Beatrice Neapolská, Aragonská (* 16.11.1457 Capua, + 13./23. 9.1508 Neapol), dcera krále Ferdinanda I . Neapolského a Isabely z Chiaromonte. V r. 1476 se provdala za Matyáše Korvína. Korunována za českou královnu v Olomouci v roce 1479. Za necelých 6 měsíců po smrti krále Matyáše se znovu provdala. 2. manželka 22.12.1476. Českou královnou byla do 6. 4.1490. Král Vladislav popřel platnost, protože byl v té době ženatý (v zastoupení) s Barborou Hlohovskou. Sňatek byl jako formální zrušen v r. 1500.
    Anna z Foix a Candale, (* 1484, + 26. 7.1506 Budín), dcera Gastona II. de Foix-Candale a Kateřiny z Foix ve Francii. 3. manželka Vladislava Jagellonského. Uherskou královnou korunována 29. 9.1502, českou královnou nebyla korunována. Sňatek 6.10.1502. Měla předsudky vůči kacířům a proto nikdy nevstoupila do Českého království. Je paradoxem, že její portrét zdobí nejposvátnější místo České země svatováclavskou kapli v chrámu sv. Víta v Praze. Zemřela po porodu syna Ludvíka v Budíně.

47) Ludvík Jagellonský 1516 – 1526 +
    zvaný Dítě, * 1. 7.1506 Budín,+ 29. 8.1526 Moháč (Mohács v Maďarsku). Po jeho porodu zemřela jeho matka Anna. Poručníkem se stal polský král Zikmund I. Starý (bratr jeho otce Vladislava.). Ve 3 letech 11. 3.1509 korunován českým a uherským králem (jako uherský král Ludvík II.). Jeho regentem v Čechách se stal Zdeněk Lev z Rožmitálu. V 16 letech zešedivěl. V roce 1526 hrozili Turci vpádem do Uher, vydal se proti nim a v bitvě u Moháče se na útěku utopil v dunajských bažinách. Druhý a poslední Jagellonec na českém trůnu. Manželka Marie Habsburská, vnučka císaře Maxmiliána I.
    Ludvíkova sestra Anna se ve 12 letech provdala za 12 letého Ferdinanda I., vnuka císaře Maxmiliána I. a stala se českou královnou.
    Marie Habsburská, Uherská, Rakouská, Španělská (* 18. 8.1505 Brusel, + 18.11.1558 Cigales ve Španělsku), dcera Filipa I. Sličného a Jany I. Kastilské zvané Šílená. Pravnuk Jany Šílené byl císař Rudolf II. Sestra císaře a španělského krále Karla V., francouzské a portugalské královny Eleonory, švédské, norské a dánské královny Isabely a císaře Ferdinanda I. Habsburského.
    Vnučka císaře Maxmiliána I. 20.3.1506 byla v 10 letech zasnoubena s 9 letým Ludvíkem, který si ji vzal 13.1.1522 v Budě (Budapešť). Manželství bylo bezdětné.
    Královna Marie se vzdala českého i uherského trůnu, když zemřela její teta Marie Rakouská (+1.12.1530). Marie Habsburská se po ní stala guvernérkou 17 holandských provincií (státy s vlastními zákony). Císař Karel V. ji v roce 1531 určil místodržitelkou, kterou byla do roku 1555. V tom roce došlo k rozbouření moře, které strhlo hráze a zničilo domy. Marie se po této katastrofě zhroutila. Karel V. ji daroval hrad Binche u Bruselu.
    Krátce před smrtí odjela do Španělska, kde zemřela. V poslední vůli přikázala, aby velký zlatý medailon ve tvaru srdce, který vlastnil její manžel Ludvík Jagellonský, byl rozlámán a kousky rozdány chudině.
    Svatováclavskou českou i svatoštěpánskou uherskou korunu zdědil Mariin bratr Ferdinand I., manžel Ludvíkovy sestry Anny.

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA